"Bez soudu postříleli na benešovské silnici ráno za svítání lidi a zahrabali je, kteří vysypali popel z tatraplánu na benešovské silnici. Ó ano, jsou to staří dobře známí vrazi. Vymysleli si i nové socialistické právo: že o tom, zda je vinen nebo není vinen, rozhoduje vrah sám.
Když viděli, že cenzurou utulané zločiny a zvěrstva by vyšly najevo, zavolali na svou ochranu tanky. Ale co jste od těchhle lidí chtěli čekat? Omyl byl čekat od nich něco jiného. Vždyť jsou to ti samí vrazi, synové vrahů, jejich horliví dědici. Přiznám se, socialismus s lidskou tváří mi byl vždycky směšný. Jako všechny nic neříkající fráze a pojmy. Ale jim musel být k pošklebku, protože oni jsou a vždy byli pro socialismus s nelidskou tváří. Socialismus masových vrahů a katových pacholků, jejichž heslem je: moskevští slouhové všech zemí, spojte se! "(Jan Zábrana, Celý život,)
Hodnotit celé období komunizmu jen jako špatné, nebo jen jako dobré není možné. Nasypat všechny členy KSČ do jednoho pytle také nelze. Kolektivní vina neexistuje, takové právo v demokratické společnosti nemůže mít místo. Odstrašujícím případem porušení lidských práv bylo vyhnání sudetských Němců. Je dostatek historických pramenů a objektivní literatury, přibližný obraz o období 1948 až 1989 si lze udělat.
Nedílnou a integrální součástí komunizmu byla sice tajná policie StB a různí její dobrovolní spolupracovníci tzv."pomocníci" Veřejní bezpečnosti, Pohraniční stráže, Lidových milicí atd, ale jedním z hlavních mocenským článků komunistického režimu se stala "lidová cenzura". Byl to velice jednoduchý způsob, převzatý z protektorátu, kterým byli lidé umlčováni. Byl to systém nahánění strachu. Na každém pracovišti, škole, hospodě, ve veřejných dopravních prostředcích se mluvilo jen v mezích možností, jako by všude bylo neviditelné ucho StB. Jakmile se někdo pustil do kritiky politiky "strany a vlády," už byl někým napomínán: "Takové řeči si nechejte na doma, my se nenecháme přivést do maléru!", "Mlčte, nebo to budete muset vysvětlovat někde jinde."
Řadoví členové strany měli za "povinnost" hlásit všechny protisocialistické jevy, nejdříve zřejmě měli je v zárodku utlumit. Přesně jak hejtman Ságner instruoval účetního šikovatele Vaňka: "Ten muž Marek jest, abych tak řekl podezřelý. Politisch verdächtig. Můj bože! To není dnes nic divného. O kom se to neříká? Jsou takové různé domněnky. Vy mně přece rozumíte. Tedy vás jenom upozorňuji, abyste ho, kdyby snad mluvil něco, co by, nu rozumíte, hned ho zarazil, abych já snad také neměl nějaké nepříjemnosti. Řekněte prostě, aby zanechal všech řečí, a tím to bude již spraveno. Já nemyslím, abyste ke mně hned běžel. Vyřiďte to s ním přátelsky, taková domluva je vždycky lepší než nějaké hloupé udání. Zkrátka, já si nepřeji ničeho slyšet, poněvatž…rozumíte." (Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka)
Systém vlády komunistické strany, který se k nám dostal v roce 1948, byl důkladně propracovanou variantou systému sovětského, a to až do svého sesunu na konci listopadu 1989. KSČ byla od samého počátku vojensky organizovanou součástí jedné velké mezinárodní strany s centrálou v Moskvě. Její členové, ať už si to uvědomovali či ne, byli podřízeni direktivám tohoto ústředí a když toto řízení a ochrana přestaly, KSČ se zhroutila.
Po roce 1948 stačilo, aby člověk byl příslušníkem tzv. poražené třídy, to je živnostníkem, úředníkem, bývalým politikem, hlavně funkcionářem agrární strany, důstojníkem armády, četníkem, učitelem, sedlákem atd. a automaticky byl zařazen mezi nepřátele režimu. Ani se nemusel nijak stavět na odpor, ba mohl i nahlas souhlasit s režimem - byl to prostě třídní nepřítel. Takto je možné vládu komunistů charakterizovat přibližně do roku 1960, kdy bylo dokončeno znárodnění a kolektivizace. (JIří Krž,29.1.2010)
Když viděli, že cenzurou utulané zločiny a zvěrstva by vyšly najevo, zavolali na svou ochranu tanky. Ale co jste od těchhle lidí chtěli čekat? Omyl byl čekat od nich něco jiného. Vždyť jsou to ti samí vrazi, synové vrahů, jejich horliví dědici. Přiznám se, socialismus s lidskou tváří mi byl vždycky směšný. Jako všechny nic neříkající fráze a pojmy. Ale jim musel být k pošklebku, protože oni jsou a vždy byli pro socialismus s nelidskou tváří. Socialismus masových vrahů a katových pacholků, jejichž heslem je: moskevští slouhové všech zemí, spojte se! "(Jan Zábrana, Celý život,)
Hodnotit celé období komunizmu jen jako špatné, nebo jen jako dobré není možné. Nasypat všechny členy KSČ do jednoho pytle také nelze. Kolektivní vina neexistuje, takové právo v demokratické společnosti nemůže mít místo. Odstrašujícím případem porušení lidských práv bylo vyhnání sudetských Němců. Je dostatek historických pramenů a objektivní literatury, přibližný obraz o období 1948 až 1989 si lze udělat.
Nedílnou a integrální součástí komunizmu byla sice tajná policie StB a různí její dobrovolní spolupracovníci tzv."pomocníci" Veřejní bezpečnosti, Pohraniční stráže, Lidových milicí atd, ale jedním z hlavních mocenským článků komunistického režimu se stala "lidová cenzura". Byl to velice jednoduchý způsob, převzatý z protektorátu, kterým byli lidé umlčováni. Byl to systém nahánění strachu. Na každém pracovišti, škole, hospodě, ve veřejných dopravních prostředcích se mluvilo jen v mezích možností, jako by všude bylo neviditelné ucho StB. Jakmile se někdo pustil do kritiky politiky "strany a vlády," už byl někým napomínán: "Takové řeči si nechejte na doma, my se nenecháme přivést do maléru!", "Mlčte, nebo to budete muset vysvětlovat někde jinde." Řadoví členové strany měli za "povinnost" hlásit všechny protisocialistické jevy, nejdříve zřejmě měli je v zárodku utlumit. Přesně jak hejtman Ságner instruoval účetního šikovatele Vaňka: "Ten muž Marek jest, abych tak řekl podezřelý. Politisch verdächtig. Můj bože! To není dnes nic divného. O kom se to neříká? Jsou takové různé domněnky. Vy mně přece rozumíte. Tedy vás jenom upozorňuji, abyste ho, kdyby snad mluvil něco, co by, nu rozumíte, hned ho zarazil, abych já snad také neměl nějaké nepříjemnosti. Řekněte prostě, aby zanechal všech řečí, a tím to bude již spraveno. Já nemyslím, abyste ke mně hned běžel. Vyřiďte to s ním přátelsky, taková domluva je vždycky lepší než nějaké hloupé udání. Zkrátka, já si nepřeji ničeho slyšet, poněvatž…rozumíte." (Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka)
Systém vlády komunistické strany, který se k nám dostal v roce 1948, byl důkladně propracovanou variantou systému sovětského, a to až do svého sesunu na konci listopadu 1989. KSČ byla od samého počátku vojensky organizovanou součástí jedné velké mezinárodní strany s centrálou v Moskvě. Její členové, ať už si to uvědomovali či ne, byli podřízeni direktivám tohoto ústředí a když toto řízení a ochrana přestaly, KSČ se zhroutila.Po roce 1948 stačilo, aby člověk byl příslušníkem tzv. poražené třídy, to je živnostníkem, úředníkem, bývalým politikem, hlavně funkcionářem agrární strany, důstojníkem armády, četníkem, učitelem, sedlákem atd. a automaticky byl zařazen mezi nepřátele režimu. Ani se nemusel nijak stavět na odpor, ba mohl i nahlas souhlasit s režimem - byl to prostě třídní nepřítel. Takto je možné vládu komunistů charakterizovat přibližně do roku 1960, kdy bylo dokončeno znárodnění a kolektivizace. (JIří Krž,29.1.2010)
Žádné komentáře:
Okomentovat