Rakušan na zahradě vykopal pohádkový poklad.

Rakušan z Vídeňského Nového Města vykopal na své zahradě velký poklad. Rakouské úřady označily poklad za pohádkový. Informace o pokladu ve čtvrtek zveřejnil magazín Profil.

Podle údajů rakouského Spolkového památkového úřadu poklad tvoří 200 zlatých a stříbrných prstenů, naušnic, ozdobných spon, pozlacených talířů a další vzácné kusy. Některé předměty jsou zdobené perlami, zkamenělými korály a dalšími ozdobami.

Památkáři se neodvážili uvést cenu středověkého pokladu v penězích, pouze uvedli, že se jedná jeden z největších nálezů poslední doby. Poklad byl zakopán kolem roku 1360.

Rakušan poklad vykopal už v roce 2007, když rozšiřoval na zahradě jezírko. Netušil, že zablácené předměty mají nějakou cenu. Uložil je do krabice, kterou ponechal ve sklepě. Když se z domu stěhoval, tak si bral všechny své věci a nevěřil svým očím, když nahlédl do krabice. Po oschnutí předmětů, se totiž zemina odloupala a v krabici byly klenoty nevídané krásy. Potom to oznámil památkářům.

42 let od Palachovy oběti.

16.1.2011 - Dnes je to 42 let, co na protest proti sovětské okupaci se v Praze na Václavském náměstí upálil student Jan Palach. Z Palachovy smrti přednormalizační komunisté (zastánci sovětské okupace) obviňovaly své odpůrce z řad exponentů Pražského jara. V lednu a únoru 1969 ještě byly tyto lži k smíchu, potom však začaly nové čistky v medích (první byly provedeny hned po vstupu cizích vojsk).

Po odstranění Dubčeka a nástupu Husáka a jeho normalizace se novináři rychle přizpůsobili, i když některým to nebylo nic platné, stejně museli odejít. Přišly takzvané prověrky komunistů i nekomunistů, nejen v mediích, ale ve všech hospodářských, vědeckých, kulturních institucích, ve školách - prakticky u všech nedělnických povolání. Komunistickou stranu a nedělnické profese musela opustit asi polovina lidí, kteří však byli brzy nahrazeni, zčásti ambiciózními mladými fanatickými komunisty, zčásti prospěcháři-nekomunisty. Především tito "převlékači kabátů" ovládali normalizační hospodářství, proto po roce 1989 nejlépe věděli "kam sáhnout" pro peníze, jak ve svůj prospěch nejlépe zprivatizovat státní majetek.

Zajímavé vesnice: Poněšice

Vesnice Poněšice leží v lesích na pravém břehu Vltavy, na silnici z Hluboké nad Vltavou do Kostelce. Na obou stranách návštěvníky vítá budova velkého statku. Menší usedlosti a chalupy jsou mezi nimi.

Chalupa v Poněšicích

Ves vznikla ve středověku během kolonizace hvozdu severně od královského hradu Hluboká (Froburg). První doložená zmínka o Poněšících je datována do roku 1407; Poněšice jsou tedy starší než vlastní město Hluboká nad Vltavou. Místní rodák Jindřich z Poněšic byl od roku 1461 královským lovčím (právo získal jako dědičné). Dále obec držel Jan Poněšický z Poněšic.

Od rodu Poněšických v sedmnáctém století Poněšice získal rod Lexů, který dodnes vlastní tento statek u silnice na Hlubokou.



Poněšicích se zachovala jedna z posledních roubenek v celém tomto kraji. Je v dobrém stavu, pěkně udržovaná.



V této usedlosti byl v roce 2002 zřízen soukromý lihovar.


Místní kovárna byla přeměněna na společenské centrum (hospoda zde zanikla asi před několika roky).

V roce 1853 kníže Schwarzenberg založil severně od Hluboké Poněšickou oboru, která se dodnes specializuje na chov trofejních jelenů. Dne 14. září 2001 byl v oboře v Poněšicích uloven jelen s trofejí ohodnocenou 250,89 CIC, čímž vytvořil současný národní rekord. Před rokem 1989 byl v Poněšicích rozvinutý dřevozpracující průmysl, soustředěný půl kilometru severovýchodně od Poněšic.

V Poněšicích, které jsou částí města Hluboká nad Vltavou, nyní žije 52 obyvatel.

Před pětašedesáti lety začala konfiskace zemědělského majetku.

Před pětašedesáti lety byl 21. června 1945 vydán jeden z nejdiskutovanějších dokumentů československé historie – dekret prezidenta Edvarda Beneše o konfiskaci zemědělského majetku Němců, Maďarů, zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Na vyvlastnění půdy a zemědělského majetku navázal v říjnu 1945 další dekret, na jehož základě byl stejným skupinám obyvatel bez náhrady konfiskován veškerý majetek (č. 108/1945).

Další dekret z 20. července pak rozhodl, že o přidělení zkonfiskované půdy může požádat „státně a národně spolehlivý" příslušník českého, slovenského nebo jiného slovanského národa. Dekret č. 12/1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku stanoví, že „okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví:

1. všech osob německé a maďarské národnosti...,
   
2. zrádců a nepřátel republiky...,
   
3. akciových a jiných společností a korporací…

Českoslovenští představitelé odhadli v prosinci 1945 hodnotu vyvlastněného německého majetku na 300 miliard korun. Podle pařížské reparační dohody pak byla jeho hodnota odečtena z požadovaných reparací (Československo odhadovalo své reparace na 350 miliard korun).

Němci, odsunutí po válce z Československa a Polska do SRN a Rakouska, získali po roce 1956 od německého státu finanční kompenzaci. Odškodnění v SRN se ale na rozdíl od svých rakouských kolegů museli zavázat, že pokud získají odškodné od Československa, peníze od německé vlády vrátí.

Schwarzenberg, nebo Marx?

Předseda nové politické strany TOP09 Karel Schwarzenberg se stává terčem nenávistných útoku ze strany pravice i levice. Pořád víc vadí jeho popularita a úspěšný růst preferencí jeho strany, levičákům navíc vadí jeho původ.

Že Karel Schwarzenberg dovede levicovým pokrokářům zvedat hladinu adrealinu, svědčí reakce jednoho pražského rádoby intelektuála, který soustavně publikuje na kontroverzních webových stránkách. Tento psavec oznámil, že kvůli uvedení televizního pořadu o rodu Schwarzenbergů zasílá Radě České televize stížnost na programovou ředitelku Kateřinu Fričovou: "Kdo je odpovědný za výrobu tohoto paskvilu v ČT, musí rozklíčovat Rada České televize."

Stěžovatel uvádí, že Karel Schwarzenberg není potomkem české šlechty, ale šlechty katolické rakouské. Autor stížnosti toho o historii, jmenovitě o historii regionální, zřejmě moc neví.

Šlechta byla a je nadnárodní. Schwarzenbergové do Čech přišli ze Švýcarska v roce 1660, když koupili Třeboňské panství. Jestliže trvale zasedali v českém zemském sněmu, nemohli tedy být šlechtou rakouskou.

• Česká společnost v 19. století.
  
• Selský kníže
  
• Dráha České Budějovice - Plzeň.
  
• 150 let Boubínského pralesa

"Pomíjím, že v Československu šlechta neexistuje od roku 1918 dle zákona 61/1918 Sb. a označování rodovým titulem je od roku 1921 trestné jako přestupek podle zákona § 6 zákona 243/1920 Sb…" žaluje bijce šlechty, církve a amerického radaru, přičemž mu nevadí, že § 6 zákona č. 243/1920 Sb. byl zrušen zákonem č. 268/1936 Sb., o řádech a titulech, s účinností ke dni 24.10.1936.

Schwarzenberg hájí kulturní dedictví

Polistopadové dění v českých zemích, zejména v Praze, ukazuje, že není třeba hledat žadnou třetí cestu mezi kapitalizmem a socializmem, že oba systémy je možné zkřížit. Zmetci, kteří se pak zrodí, nic nového sice nevytvoří, ale dovedou znamenitě bourat, rozkrádat a ničit všechno staré, co zde vytvořila šlechta, církev, a také Baťa. (Jiří Krž,14.3.2010)

Barva komunizmu měla mnoho odstínů.

"Bez soudu postříleli na benešovské silnici ráno za svítání lidi a zahrabali je, kteří vysypali popel z tatraplánu na benešovské silnici. Ó ano, jsou to staří dobře známí vrazi. Vymysleli si i nové socialistické právo: že o tom, zda je vinen nebo není vinen, rozhoduje vrah sám.
Když viděli, že cenzurou utulané zločiny a zvěrstva by vyšly najevo, zavolali na svou ochranu tanky. Ale co jste od těchhle lidí chtěli čekat? Omyl byl čekat od nich něco jiného. Vždyť jsou to ti samí vrazi, synové vrahů, jejich horliví dědici. Přiznám se, socialismus s lidskou tváří mi byl vždycky směšný. Jako všechny nic neříkající fráze a pojmy. Ale jim musel být k pošklebku, protože oni jsou a vždy byli pro socialismus s nelidskou tváří. Socialismus masových vrahů a katových pacholků, jejichž heslem je: moskevští slouhové všech zemí, spojte se! "(Jan Zábrana, Celý život,)

Hodnotit celé období komunizmu jen jako špatné, nebo jen jako dobré není možné. Nasypat všechny členy KSČ do jednoho pytle také nelze. Kolektivní vina neexistuje, takové právo v demokratické společnosti nemůže mít místo. Odstrašujícím případem porušení lidských práv bylo vyhnání sudetských Němců. Je dostatek historických pramenů a objektivní literatury, přibližný obraz o období 1948 až 1989 si lze udělat.

Nedílnou a integrální součástí komunizmu byla sice tajná policie StB a různí její dobrovolní spolupracovníci tzv."pomocníci" Veřejní bezpečnosti, Pohraniční stráže, Lidových milicí atd, ale jedním z hlavních mocenským článků komunistického režimu se stala "lidová cenzura". Byl to velice jednoduchý způsob, převzatý z protektorátu, kterým byli lidé umlčováni. Byl to systém nahánění strachu. Na každém pracovišti, škole, hospodě, ve veřejných dopravních prostředcích se mluvilo jen v mezích možností, jako by všude bylo neviditelné ucho StB. Jakmile se někdo pustil do kritiky politiky "strany a vlády," už byl někým napomínán: "Takové řeči si nechejte na doma, my se nenecháme přivést do maléru!", "Mlčte, nebo to budete muset vysvětlovat někde jinde."

Řadoví členové strany měli za "povinnost" hlásit všechny protisocialistické jevy, nejdříve zřejmě měli je v zárodku utlumit. Přesně jak hejtman Ságner instruoval účetního šikovatele Vaňka: "Ten muž Marek jest, abych tak řekl podezřelý. Politisch verdächtig. Můj bože! To není dnes nic divného. O kom se to neříká? Jsou takové různé domněnky. Vy mně přece rozumíte. Tedy vás jenom upozorňuji, abyste ho, kdyby snad mluvil něco, co by, nu rozumíte, hned ho zarazil, abych já snad také neměl nějaké nepříjemnosti. Řekněte prostě, aby zanechal všech řečí, a tím to bude již spraveno. Já nemyslím, abyste ke mně hned běžel. Vyřiďte to s ním přátelsky, taková domluva je vždycky lepší než nějaké hloupé udání. Zkrátka, já si nepřeji ničeho slyšet, poněvatž…rozumíte." (Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka)

Systém vlády komunistické strany, který se k nám dostal v roce 1948, byl důkladně propracovanou variantou systému sovětského, a to až do svého sesunu na konci listopadu 1989. KSČ byla od samého počátku vojensky organizovanou součástí jedné velké mezinárodní strany s centrálou v Moskvě. Její členové, ať už si to uvědomovali či ne, byli podřízeni direktivám tohoto ústředí a když toto řízení a ochrana přestaly, KSČ se zhroutila.

Po roce 1948 stačilo, aby člověk byl příslušníkem tzv. poražené třídy, to je živnostníkem, úředníkem, bývalým politikem, hlavně funkcionářem agrární strany, důstojníkem armády, četníkem, učitelem, sedlákem atd. a automaticky byl zařazen mezi nepřátele režimu. Ani se nemusel nijak stavět na odpor, ba mohl i nahlas souhlasit s režimem - byl to prostě třídní nepřítel. Takto je možné vládu komunistů charakterizovat přibližně do roku 1960, kdy bylo dokončeno znárodnění a kolektivizace. (JIří Krž,29.1.2010)

Nacisté opět oslavují.

Od roku 1933, když se v Německu nacisté dostali k moci, si především v Mnichově každoročně připomínají neúspěšný pokus o puč z listopadu 1923. Oslavovat budou i dnes večer.


Mnichov: Zárodek zločineckých organizací SA a SS.

"To nemá nic společného s bavorskou kulturou a tradicí, to je jen snaha žargonem Výmarské republiky otrávit současné politické klima v Německu." Bavorský ministr vnitra Joachim Herrmann odsoudil shromáždění, které se dnes večer bude konat také v obci Ruhstorf a.d. Rott. "Ten, kdo mluví o špinavé zradě a potřebě pranýřovat zrádce, nepatří do kulturní demokratické společnosti."

Hitler se svou první ochrankou, která se rozrostla na oddíly SS. V roce 1944 SS měly 900.000 mužů.























Setník Ernst Röhm, který Hitlera přitáhl do nacistického hnutí, byl jedním z hlavních aktérů Mnichovských událostí 1923, později jako vůdce jednotek SA Hitlerovi zajišťoval volební úspěchy. Za "Noci dlouhých nožů" v roce 1934 byl na Hitlerův příkaz zavražděn.

Hospodářská krize je ve skutečnosti mravní bída.

To, čemu jsme si zvykli říkat hospodářská krize, je jen jiné pojmenování mravní bídy. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek.

V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze zastavit penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v kterém jsme, nepotřebujeme žádné geniální obraty a kombinace. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a k veřejnému majetku.

Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty pro nic za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozdvihlo z poválečné bídy: pracovat a šetřit, učinit práci a šetření výnosnější, žádanější, čestnější než lenost a plýtvání.

Máte pravdu. Je potřebné překonat krizi důvěry. Technickými, finančními a úvěrovými zásahy ji však překonat není možné. Důvěra je věc osobní. Důvěru je možné obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem. (Tomáš Baťa v roce 1932)

První z aktérů leopoldovského masakru jde na svobodu.

Po sedmnácti letech strávených v ružomberské věznici bude zítra na svobodu propuštěn Vladislav Fedák, který se jako vězeň leopoldovské věznice podílel na zavraždění pěti dozorců. Fedák je ze šesti žijících vzbouřených vězňů, kteří si za masakr odpykávají trest, prvním propuštěným.

Vzbouřenci byli v únoru 1993 odsouzeni Krajským soudem v Bratislavě. Mezi třemi pachateli, kteří byli odsouzeni k doživotnímu vězení je Tibor Polgári, který vedl leopoldovskou vzpouru v roce 1990 a nese hlavní podíl na masakru dozorců v listopadu 1991. Jeden z odsouzených k doživotí Ondrej Harvan po vynesení rozsudku spáchal sebevraždu. Čtyři ze vzbouřenců dostali tresty nad 10 let vězení.

Vzpoura s povražděním dozorců se v leopoldovské věznici odehrála 23. listopadu 1991. Sedm vězňů se na útěk z nejpřísněji střežené československé věznice připravovalo déle než měsíc. Výše uvedený Vladislav Feták (21 let) si v té době odpykával čtyřletý trest (k tomu po vzpouře dostal13 let). Ostatní účastníci masakru měli vyšší tresty: Ondrej Harvan za vraždu si odpykával 23 let vězení, Tibor Polgáry měl 9 let za loupežné přepadení.

První obětí vzpoury se stal dozorce František Svoboda, kterého Polgári s dalším vězněm (Uriga) ubodali nožem. Uprchlí vězni vpadli do kanceláře, kde spoutali a zbili čtyři dozorce. Oblekli si jejich uniformy a přepadli stráž u brány věznice. Tam si vzali dva samopaly a čtyři pistole, kterými čtyři strážce usmrtili a dva těžce zranili. Jednoho sebou vzali jako rukojmího. Vrátili se do věznice, aby sebou vzali dalšího komplice. Přitom Polgári zastřelil jednoho vězně.

Útěk do Polska se uprchlím vězňům nepodařil, do dvaceti hodin byli všichni pochytáni. Nejvíce se na masakru podílel Tibor Polgári, který zabil čtyři lidi. Polgári v leopoldovské věznici proslul už jako vůdce vzpoury 15. března 1990, když se vzbouřilo 217 vězňů, na které se nevztahovala amnestie prezidenta Havla. Vězni, kteří se odmítli podílet na vzpouře byli Polgárim, který se prohlásil za ředitele věznice, drženi jako rukojmí. Po zásahu 650 policistů, 350 dozorců a 60 členů Útvaru rychlého nasazení byla leopldovská vzpora potlačená. Zahynul jeden vězeň, třicet vězňů bylo raněných a škody dosáhly několik desítek milionů Kčs.

Co napsaly Zemědělské noviny v roce 1950.

Před devadesáti lety zahynul M.R.Štefánik.

Dnes si Čechoslováci připomínají devadesáté výročí smrti Milana Rastislava Štefánika, jednu z nejvýznamnějších slovenských osobností. Štefánik se narodil 21. června 1880 v Košariskách, zemřel při havarii letadla 4, května 1919.

Hned po smrti se Štefánik stal slovenským národním hrdinou, bojovníkem-osvoboditelem, který se obětoval ve prospěch národa.

Štefánik byl francouzským občanem, ve Francii se prosadil především jako vědec-astronom. V roce 1906 uveřejnil sedm vědeckých prací, v roce 1907 za své objevy a vědecké výpravy obdržel Janssenovu cenu. Stal se generálem francouzské armády a politikem.

V době první světové války organizoval česko-slovenské legie v Srbsku, Rusku, Rumunsku a Itálii. Byl jedním ze strůjců protisovětské intervence na Sibiři a členem Národní rady v Paříži. Po vzniku Československa se stal prvním ministrem národní obrany.

I když znal poměrně dobře pozitivní vztah amerických Slováků k americkému republikánskému zřízení, stavěl se zdrženlivě k vzniku Československé republiky, přál si pokračování všestranně vyspělé rakousko-uherské konstituční monarchie. Nepokládal slovenskou společnost za dostatečně vyspělou být v republice.

Přestože Štefánik miloval Slovensko, po vzniku Československa se stal zaníceným Čechoslovákem, i proti zájmům jiných slovenských politiků. Byl stoupencem československé jednoty, často zdůrazňoval, že Slovák musí být doma na Slovensku i v Čechách, stejně tak Čech musí být doma v Čechách i na Slovensku.

70 let od začátku nacistické okupace.

15. března je sedmdesáté výročí okupace Čech a Moravy vojsky Německé říše. Byla to jedna z nejnešťastnějších událostí v historii českého národa. Přestože se dala očekávat, z mezinárodní situace, hlavně z vývoje v Německu, to vyplývalo, v Praze se na počátku března žilo bezstarostně, jako by žádné nebezpečí nehrozilo.

Jiné to bylo v Sudetech a na české straně nově vytvořené státní hranice. Tam lidé viděli a slyšeli, jak se u hranic formují německá vojska a jak nedočkaví výrostci, příslušníci různých německých militantních organizací, rozbíjením oken u českých firem už předem oslavovali definitivní vítězství nad Čechy. O pár let později většina těchto mladých nadšenců ve válečné vřavě poznala následky takového vítězství. Přežila jich tak asi polovina.



Jako nástroj k nejjednoduššímu rozbití a likvidaci už okleštěného česko-slovenského státu Hitler použil Slovensko, jehož osamostatnění bylo dlouho očekáváno. Předseda slovenské autonomní vlády dr. Jozef Tiso (na snímku) váhal. 7. března 1939 v Berlíně jednali Tuka a Ďurčanský s Göringem, který Slovensku přislíbil velkou hospodářskou pomoc, ale pouze v případě odtržení od Česko-Slovenska.

Pohlaváři třetí říše už tehdy plánovali útok na východ a potřebovali letecké základny, které československé letectvo na Slovensku mělo. Ve stejnou dobu v Bratislavě vídeňský nacista Seyss-Inquart informoval Tisa o tom, že Hitler se definitivně rozhodl českou otázku vyřešit v nejbližších dnech.

Hitler nechtěl čekat až Slovensko bude schopno se hospodářsky postavit na vlastní nohy. Jeho plány hodně rozházel předseda česko-slovenské vlády Rudolf Beran, který přesvědčil prezidenta Háchu o nutnosti sesadit Tisovu vládu. Moc na Slovensku 9.března 1939 převzala česko-slovenská armáda, která zatkla Tuku, Macha, Černáka a několik desítek vůdců Hlinkových gard. Ďurčanskému a několika dalším fašistům se podařilo prchnout za hranice.

Čas plynul a Česko-Slovensko stále žilo, Hitlerův plán měl na poslední chvíli být zachráněn Tisem. 13. března 1939 Tisa na faře v Bánovcích vyhledali nacističtí agenti, vytáhli ho na bratislavské letiště a přinutili k letu do Berlína, kde mu Hitler vyčetl obstrukce s vyhlášením slovenského státu a vyhrožoval ponecháním Slovenska osudu, čímž byla myšlena okupace maďarskými vojsky. Před odletem z Berlína dostal Tiso od německého ministra zahraničí Ribentropa písemnou deklaraci o "Samostatnosti Slovenska z Hitlerovy vůle."

Příští den slovenský sněm jednomyslně schválil vyhlášení slovenské samostatnosti. Následoval hromadný úprk Čechů ze Slovenska, čeští učitelé, četníci, důstojníci, úředníci, odborníci všech oborů i podnikatelé, kteří zaostalé Slovensko (do roku 1918 uherská Horní země) dvacet let přetvářeli na hospodářsky vyspělou a kulturní zemi, se snažili zachránit alespoň holé životy. Spolu s nimi prchali i židé a cikáni.

Hitler si oddechl, to nevyzpytatelné Československo bylo rozbito. Sudety a Slovensko byly odtrženy od Prahy, už se nemusel bát, že ztroskotá na československém opevnění a dobře vyzbrojené armádě, nejschůdnější cesta k okupaci českého území byla otevřená.

Za zmatků, které po odtržení Slovenska nastaly, byl 14. března 1939 odpoledne prezident Hácha pozván do Berlína, kde pod pohrůžkou leteckého útoku na Prahu byl donucen podepsat prohlášení, že "předává osud národa do rukou vůdce německé říše", přičemž dostal slib, že Hitler se "rozhodl převzít český národ pod ochranu německé říše a zaručit mu autonomní vývoj národního života a jeho vlastní svébytnost." Za dvě hodiny po podpisu smlouvy už německá vojska obsazovala Plzeň a Olomouc.

Únorový puč1948 nepřišel náhodou.

Únorový převrat 1948 měl kořeny už ve druhé polovině 19. století, kdy se český nacionalizmus začal křížit s marxizmem. Pražským intelektuálům se jednalo o moc nad českým územím, vadil jim pořádek a skutečnost, že jsou jednou z rovnoprávných součástí středoevropské velmoci, vadila jim křesťanská morálka, vadilo jim Rakousko a Vatikán, volali po připojení k Moskvě a Kyjevu.

O ostudném porážení Mariánských sloupů a soch císařů a vojevůdců v roce 1918 bylo popsáno už hodně papíru, je zbytečné se o něm zmiňovat. Celé období první republiky bylo doprovázeno bušením do hospodských stolů a vyřváváním, jak jsme tři sta let úpěli pod Rakouskem a jak jsme tu prohnilou monarchii hrdinně rozbíjeli.

Falešné hrdinství a vlastectví se projevovaly ve volbách, jež vynesly do čela státu platicháře Beneše, který v roce 1938 nedovolil našim dědům a otcům postavit se se zbraní v ruce hitlerovskému Německu. Stejně tak na konci války nabídl zemi Stalinovi a roce 1948 ustoupil komunistické spodině.

Následkem byla demoralizace, která po „Vítězném únoru“ následovala. Vina komunistů a těch, kdo se na Únorovém puči podíleli, je veliká proto, že posloužili cizí moci proti vlastnímu národu a kultuře. Největším zločinem komunistické éry pak byla systematická likvidace autentické elity.

Celým komunizmem prostupuje snaha narušit a zpochybnit tradiční křesťanský morální a hodnotový systém. Komunizmus je více než represemi a násilím odporný tím, že dokáže měnit lidské priority a názory lidí na podstatu lidského soužití, samotné základy toho, na čem civilizované lidské společenství stojí a přetrvává věky.(Jiří Krž,25.2.2009)