Dioxiny v potravinách jsou horší než soja?

S ohledem na dioxinovou aféru v sousedním Německu prezident Agrární komory ČR (AK ČR) Jan Veleba znovu upozornil na důležitost veterinárních kontrol a určité soběstačnosti v potravinách.

Proti takovým požadavkům by se nedalo nic namítat, kdyby byly vysloveny alespoň před patnácti léty, kdy začínala privatizace zemědělství, zpracovatelského průmyslu i obchodu. Tenkrát ovšem Václav Klaus nevynechal jednu příležitost postavit se proti restitucím, plavně proti vracení výrobních prostředků společnostem, podle něho „jedině privatizace socialistických podniků byla správná. Zemědělství je obor jako každý jiný, i v něm musí ZVÍTĚZIT NEVIDITELNÁ RUKA TRHU.“ To pro šéfy postsocialistických podniků byla voda na jejich mlýny.

V 90. letech začínající čeští drobní zemědělci, řezníci, pekaři, prodavači a další odvážní živnostnici se sice bili se s kolchozním i státním bolševikem o restituce, přičemž nad nimi práskaly úřednické biče, včetně toho z veterinární správy. Slovo soukromník se stalo podezřelejší než podvodník, soukromník musel čekat, až co na něj zbude. Naopak majitelé zprivatizovaných státních statků a kolchozů, kteří přišli k hotovému, jen přemalovali firemní nápisy, a mohli zásluhou tržních komsomolců (ve vládách i v mediích) být oslavováni jako zachránci českého spotřebitele. Noví majitelé velkých podniků zemědělských i nezemědělských nejdříve si prodejem toho nejlepšího, co zprivatizovali, zaplnili soukromá bankovní konta a se zbytky slibovali zaplavit nejen trh český, ale i západní. I zemědělská velkovýroba je dvojsečná zbraň.

Západní ekonomiky si svá teritoria nejen uhlídaly, ale samy se vydaly na východní trhy, včetně českého, který byl zdevastovaný násilnou Klausovou privatizací. Navíc v českém zásobování potravinami toto období vůbec nezvládly kontrolní orgány, které ve snaze přizpůsobit se vládě nedokázaly udržet staré dobré normy na složení a kvalitu potravin. VÍTĚZILA NEVIDITELNÁ RUKA TRHU.

Zahraniční potraviny plné chemikálií, vody a různých levných náhražek v českých krajinách byly vítány s otevřenou náručí, protože byly stejně drahé nebo levnější než ty staré poctivé české výrobky. Ale byly ze Západu, o kvalitě český spotřebitel, který měl, a má stále, hluboko do kapsy, nepřemýšlel. Spotřebitel si za 40 let TOTALITNÍHO DOHLEDU zvykl na to, že ani levné potraviny nemohly být ošizené, neboť byly vyrobené podle přísných norem, které platily stejně ve všech krajích. Zvykl si na to, že reklama nelhala. Stejná všude byla i cena.

Snad jen otrušík v salámech či pečivu by dnes znepokojil státní veterinární správu či hygieniky. Že na lidské zdraví (alergie, cukrovka, neplodnost atd.) dlouhodobě působí nepříznivě soja, kostní moučky, emulze z kůží, chemické gely, ochucovače nebo barviva, je pro kontrolní orgány nezajímavé. Prostor pro obchodní řetězce byl otevřen. NEVIDITELNÁ RUKA TRHU VÍTĚZÍ.

Zahraniční potraviny, v perfektně barevných obalech, porazily kvalitní české výrobky. Po létech podrazů, ze všech stran, na venkově čeští drobní živnostníci uzavřeli solidní provozovny. Velké zprivatizované podniky se přizpůsobily západní konkurenci. Aby se udržely ve hře, musejí švindlovat také. Buď vydělávají, protože v zahraničí nakupují levné dotované výrobky i suroviny a mají oporu v „neúplatné“ české vládě, nebo nevydělávají, firmu prodají nebo zavřou a užívají si peněz, které jim prodělečné podnikání vyneslo „bokem“.

Volání AK po uzavření česko-německých hranic jistě není kvůli tomu, že pan Veleba má obavy o zdraví českého spotřebitele, aby ho chránit před cizími dioxiny (které asi v ČR předtím nikdo nesledoval), ale aby se uvolnil trh pro výrobky českých velkovýkrmen a velkodrůbežáren.

V zásobování potravinami ovšem prostřednictvím NEVIDITELNÉ RUKY TRHU vládnou zemědělské dotace. Proto jediným řešením by asi bylo, aby čeští potravináři německé výrobky nebrali a zákazníci nenakupovali německé zboží v českých chrámech konzumu. Kolik by se takových zákazníků asi našlo? A nálepky na potravinách, o nepřítomnosti dioxinu? Jen důvod ke zdražení. (F.Novotný, 11.1.2011)