Mladí ztratili trpělivost, a prohráli budoucnost.

Z rozněcování nedávných protestů na pražské radnici kdosi obvinil exprezidenta Václava Havla a příznivce občanské politiky, posměšně nazývané "Pravdoláskaři." Prý ztratili trpělivost a pokusili se nedemokratickým způsobem narušit systém politických stran. Že to nebyli Havlovi lidé, kdo zorganizoval protest proti opozičnímu paktu, ale mladí pražští voliči, dokazoval ve svém článku Jiří Pehe. O tom, že letošní volební rok proběhl ve znamení nespokojenosti mladé generace, referovali i další publicisté.

V roce 1992 napsal německý sociolog Gerhart Schultze publikaci »Die Erlebnisgesellschaft« - »Společnost zážitků«. Tvrdí v ní, že to, jak člověk vnímá realitu, to, kam sám sebe zařazuje, a jaké jsou jeho politické preference, závisí hlavně na věku.

Podle vnímání reality života se lidé dělí na dvě skupiny, do 40 let a nad 40 let. Lidé nad 40 let vycházejí ve svých životních postojích z toho, jak vidí společnost, ve které žijí, a snaží se pak této společnosti a jejím podmínkám přizpůsobit. Mladší generace se chová přesně opačně. Podstatné pro ní je, jak se sama cítí, jak vidí sebe. Mladí lidé nedokážou vycházet z toho, jak vypadá svět kolem nich, ale ze svého vnitřku. Proto chtějí, aby se jim svět přizpůsobil. To vidíme všude, nejlépe na silnicích, kde mladí řidiči nejen, že se nechtějí přizpůsobit zkušenějším, ale přímo vyžadují, aby oni se přizpůsobili jim.

Nemusí to být jen egoismus a sebestřednost. Je v tom i pocit nezávislosti, snaha o seberealizaci, ale i hodně přeceňovaná víra ve vlastní možnosti. Mladí nechtějí kopírovat, věří, že svět se jejich ambicím prostě přizpůsobí. Přitom jim uniká spousta z toho, jak svět kolem nich reálně vypadá.

Právě nedostatku zkušeností, nedostatku opatrnosti a rozvahy mladých lidí dovede prostřednictvím reklamních agentur a médií, která téměř bez rozdílu jsou ve službách byznysu, využívat obchod,. V jeho službách jsou i politické strany, které se o přízeň mladých lidí ucházejí tím, že jim slibují nesplnitelné: šťastnou budoucnost, bohatství, prosperitu, tedy i moc nad staršími generacemi, jejichž paměť je úhlavním nepřítelem byznysu i politiků.

Každá, i malá, politická změna je určitým způsobem revoluce. A změna vlády je boj generací. Měla by přicházet každých 20 let, což je doba dospění jedné generace. Pokud po dvou desetiletích ke změně nedojde, obyčejně je to porážka generace dvacátníků a třicátníků, protože vývoj začne směřovat jinam, než v jejich prospěch. Podle výsledků letošních voleb a podle toho, kdo skutečně zůstal u moci, je možné se domnívat, že současná mladá česká generace svou budoucnost prohrála, tak jako ji v roce 1968 prohrála generace už výše zmíněného Havla. (Jiří Krž, 10.12.2010)