Nějací čeští statistici si dali tu práci a spočítali (spíš vymysleli), kolik obyvatelé České republiky mají peněz uložených v bankách a dospěli k sumě, která převyšuje státní dluh. Odtud už nebylo daleko k nápadu, že tyto peníze by mohl erár použit místo zahraničních půjček.
Okamžitě se ozvala spousta souhlasných hlasů. Ukládání peněz na účty do bank a na stavební spoření je prý přežitek socializmu, který praktikují levicově zaměřené sociální skupiny obyvatelstva. Pravice údajně peníze neukládá, ale investuje, včetně vzdělání a cestování po světě. Peníze na osobních účtech jsou údajně ulité peníze, které lidé nepotřebují. Tyto peníze nečinně leží v bankách, nevydělávají, a proto silně přispívají k finanční krizi. (Konečně důvod vládních škrtů sociálních dávek.)
Sebrat občanům úspory není samozřejmě nápad originální, provádí se obyčejně formou daní a jiných poplatků, a také měnovou reformou. Měnová reforma je především potrestání určité skupiny obyvatelstva za spořivost. Nacisti takto potrestali Židy, českoslovenští komunisti poválečné zbohatlíky. V roce 1953 se Zápotockého měnová reforma nedotkla lidí, kteří žádné úspory neměli.
Ekonomové nutí občany, aby dávali peníze do akcií, fondů a různých podnikatelských projektů, nikoli na účty bank. Avšak občan se už poučil v devadesátých letech, kdy mimo dvou tisícikorun v kuponové privatizaci přišel o velké částky vložené na slibované vysoké úroky do bank, kampeliček a různých podílových fondů. Proto lidé stále věří tomu, že vytunelování banky není tak snadné jako rozkradení soukromého důchodového fondu nebo akciové společnosti.
Sáhnout tomu nejslabšímu a nejbezmocnějšímu občanovi do kapsy a vytáhnout odtud peněženku je sice hyenizmus, ale je to snadný způsob, jak se k penězům dostat. Ministr financí nebo premiér si prostě občanovy peníze půjčí z banky, za souhlasu parlamentu, a na věčné časy.
Tímto způsobem Václav Klaus vybral důchodový fond, který byl jako rezerva připraven na dobu, až do důchodu půjdou silné poválečné ročníky, aby jím uhradil dluhy způsobené rozkradením státního majetku při privatizací. Takové jsou speciality českého Kocourkova, něco takového nikde na Západě není už dávno možné.
V Klausovi se jistě shlédl současný "provizorní" ministr financí Janota, který se zoufale snaží z těch nejméně příjmových skupin vytáhnout co nejvíce peněz (zvýšování a zavádění nových daní a pojistekk, snižování důchodů atd.). O tom, že by Janota měl podíl na státním dluhu, i když už 25 let kontroluje státní rozpočet, ještě od něho nepadlo ani slovo.
Demokracie je vláda lidu prostřednictvím zástupců-poslanců, kteří rozhodují o hospodaření státu. Zástupcům lidu je za tuto činnost proplácena nadstandardní odměna za jejich eventuální práci, kterou může být i okrádání občanů. Usazením do poslaneckých lavic a ministerských křesel prakticky začíná další třídní boj. Příslušnost k elitě politické a ekonomické velí začínajícím politikům přehlížet občana. Předvolební rovnostářství zmizí, veřejnost může jen přihlížet tomu, jak se vládne bez odpovědnosti a utrácejí státní peníze (zahraniční cesty, drahá auta aj.). (Jiří Krž, 23.6.2010)
Okamžitě se ozvala spousta souhlasných hlasů. Ukládání peněz na účty do bank a na stavební spoření je prý přežitek socializmu, který praktikují levicově zaměřené sociální skupiny obyvatelstva. Pravice údajně peníze neukládá, ale investuje, včetně vzdělání a cestování po světě. Peníze na osobních účtech jsou údajně ulité peníze, které lidé nepotřebují. Tyto peníze nečinně leží v bankách, nevydělávají, a proto silně přispívají k finanční krizi. (Konečně důvod vládních škrtů sociálních dávek.)
Sebrat občanům úspory není samozřejmě nápad originální, provádí se obyčejně formou daní a jiných poplatků, a také měnovou reformou. Měnová reforma je především potrestání určité skupiny obyvatelstva za spořivost. Nacisti takto potrestali Židy, českoslovenští komunisti poválečné zbohatlíky. V roce 1953 se Zápotockého měnová reforma nedotkla lidí, kteří žádné úspory neměli.
Ekonomové nutí občany, aby dávali peníze do akcií, fondů a různých podnikatelských projektů, nikoli na účty bank. Avšak občan se už poučil v devadesátých letech, kdy mimo dvou tisícikorun v kuponové privatizaci přišel o velké částky vložené na slibované vysoké úroky do bank, kampeliček a různých podílových fondů. Proto lidé stále věří tomu, že vytunelování banky není tak snadné jako rozkradení soukromého důchodového fondu nebo akciové společnosti.
Sáhnout tomu nejslabšímu a nejbezmocnějšímu občanovi do kapsy a vytáhnout odtud peněženku je sice hyenizmus, ale je to snadný způsob, jak se k penězům dostat. Ministr financí nebo premiér si prostě občanovy peníze půjčí z banky, za souhlasu parlamentu, a na věčné časy.
Tímto způsobem Václav Klaus vybral důchodový fond, který byl jako rezerva připraven na dobu, až do důchodu půjdou silné poválečné ročníky, aby jím uhradil dluhy způsobené rozkradením státního majetku při privatizací. Takové jsou speciality českého Kocourkova, něco takového nikde na Západě není už dávno možné.
V Klausovi se jistě shlédl současný "provizorní" ministr financí Janota, který se zoufale snaží z těch nejméně příjmových skupin vytáhnout co nejvíce peněz (zvýšování a zavádění nových daní a pojistekk, snižování důchodů atd.). O tom, že by Janota měl podíl na státním dluhu, i když už 25 let kontroluje státní rozpočet, ještě od něho nepadlo ani slovo.
Demokracie je vláda lidu prostřednictvím zástupců-poslanců, kteří rozhodují o hospodaření státu. Zástupcům lidu je za tuto činnost proplácena nadstandardní odměna za jejich eventuální práci, kterou může být i okrádání občanů. Usazením do poslaneckých lavic a ministerských křesel prakticky začíná další třídní boj. Příslušnost k elitě politické a ekonomické velí začínajícím politikům přehlížet občana. Předvolební rovnostářství zmizí, veřejnost může jen přihlížet tomu, jak se vládne bez odpovědnosti a utrácejí státní peníze (zahraniční cesty, drahá auta aj.). (Jiří Krž, 23.6.2010)
Žádné komentáře:
Okomentovat