Nezaměstnanost je produktem sobectví.

Porovnávat prvorepublikovou nezaměstnanost s nezaměstnaností současnou lze jen vzdáleně. Maximální prvorepubliková nezaměstnanost byla v únoru 1933, kdy v celém Československu bylo 920 tisíc nezaměstnaných. Hospodářská krize skončí, když to bankéři uznají za vhodné, ale vysoká nezaměstnanost se potáhne ještě mnoho let, nesníží ji ani ti politici, kteří třeba vyhlásí, že nezaměstnanost skončí příští měsíc. O tom, jaká bude zaměstnanost, rozhodují šéfové firem. Dospěli jsme do doby, kdy se veřejně prací pohrdá, vydělávat se dá i bezpracně, a nestydět se za to.


Mnohé současné firmy, a zřejmě jich je nemalé množství, nemají zájem o člověka, který je schopen širokého rozhledu. Nepotřebují člověka bez praxe, kterého by zaučily, ani člověka s dlouhou praxí. Nezkušený absolvent, do 30 let, je ještě nabit školními teoriemi, s nimiž by některé záměry podnikatele mohl ohrozit. Stejné je to i u zkušeného uchazeče nad 40 let, který může vědět, že věci se dají dělat lépe, jednodušeji, tak aby firma více vydělávala.

Jedná se vlastně o praktiky komunistických funkcionářů, kteří také dbali na to, aby toho zaměstnanci o podniku věděli co nejméně. Jakmile se objevil člověk širokého rozhledu a ještě k tomu se schopností racionálního myšlení, stal se socialistickým funkcionářům nepohodlný. Bylo nebezpečí, že šéfa z teplého křesla chce vyhodit.


Po dvaceti letech od pádu komunistické vlády v ČR rostou miliardáři a milionáři jako houby po dešti. Odkud pochází jejich majetek, když zde za dvacet let nikdo, mimo zahraničních firem, nepostavil větší průmyslový podnik a nevytvořil podmínky pro odstraňování nezaměstnanosti a pro zisk státu? Současný pojem podnikání přímo otřesně kontrastuje s podnikáním prvorepublikovým, třeba s podnikáním Baťovým.

Kontrastují i zákony, dneska by Baťu smetli ochránci lidských práv, i když by zaměstnal a ubytoval statisíce lidí. Podnikové učňovské a večerní školy a kurzy, kde si Baťa vychovával odborníky, jsou pro postsocialistického podnikatele španělskou vesnicí. (Stačí například uspořádat vstupní několikadenní školení v pražském hotelu Diplomat, které si zájemce o práci zaplatí, protože do práce se musí investovat jako do podnikání. Jestli bude do zaměstnání přijat, není jisté, hlavně, že mimo bezplatného pobytu organizátoři mají tučný zisk.)

Současný český podnikatel nechce, aby firma oficiálně vydělávala více, rostla, platila vyšší daně a zaměstnávala více lidí, kterým by dávala vyšší platy. On potřebuje vydělávat na svou osobní spotřebu. K tomu hledá lidské automaty, které nebudou uvažovat o etice nebo ekonomice, ale bezmyšlenkovitě budou dosahovat vysokých výkonů.

Je-li zaměstnanec zasvěcený do chodu firmy, je nebezpečný pro zaměstnavatele. Hrozí nebezpečí, že odhalením nekalných podnikatelských praktik se bude bránit vykořisťování. Aby zaměstnavatel nemusel přijmout nepohodlné zaměstnance, vymýšlí různá kriteria (např. znalost angličtiny u pomocné síly v kuchyni), nakonec však rozhoduje subjektivní dojem. Lépe řečeno věk 30 - 40 let. Lidem v tomto věku se jedná hlavně o výdělek, kvůli kterému jsou ochotni udělat cokoli. Na přání šéfa klidně budou okrádat zákazníky, porušovat dopravní předpisy či zapálí chrám Artimedin.

Při pohledu na domy, byty a zahrady (během dne většinou opuštěné) podnikatelů a lidí s vyššími příjmy, není možné ubránit se otázce: "Proč nebyli obnoveny profese jako sluhové, služky, kuchařky, chůvy, vychovatelé, zahradníci, domovníci atd.? Proč zmizely tyto tisíce či desetitisíce pracovních míst, bez kterých si prvorepublikové vyšší a střední třídy nedovedly život představit?" Nebylo by i nyní pro majitele nemovitosti výhodnější nabídnout ubytování a plat domácímu zaměstnanci než večer se měnit na proletáře a nastoupit druhou směnu nebo si brát na domácí práce specializovanou firmu? Možná že tomu brání hlavně administrativní záležitosti, přežívající socialistické bezpečnostní a hygienické předpisy, doplněné dalšími zbytečnými požadavky současných byrokratů. (Jiří Krž, 14.3.2010)