Už skoro 600 tisíc nezaměstnaných na začátku roku 2010 nahlásily české úřady práce. Prý je to důsledek světové hospodářské krize. Většina lidí přichází o práci bez vlastní viny. Starý Tomáš Baťa v době proslulé světové hospodářské krize 1929 až 1932 říkával, že žádná hospodářská krize neexistuje, že ve skutečnosti se jedná o krizi morálky.
Jeden milion prvorepublikových nezaměstnaných je dodnes omílán jako odstrašující případ tehdejší bídy. Vezmeme-li však v úvahu nejen to, že k Československu patřilo průmyslově nerozvinuté Slovensko, Podkarpatská Rus a 3 miliony sudetských Němců, ale také skutečnost, že tehdy byl proti současnosti jen zlomek současného množství studentů, že možná polovina čtrnáctiletých dětí po opuštění základní školy nastupovala hned do práce a byla počítána mezi nezaměstnané, je možné, že v porovnání s dobou před osmdesáti lety současná nezaměstnanost je stejná nebo vyšší.
Být nezaměstnaným není vůbec lehké, hlavně po psychické stránce. Mediálně je takový člověk vydáván za příživníka (výraz převzatý z dob vlády komunistů), žijícího z daní (práce) pracujícího lidu (rovněž výraz z dob komunizmu). Názor ostatní veřejnosti je, že povinností nezaměstnaného člověka je klepat se strachy od rána do večera, den za dnem si být vědom toho, že ten, kdo si nedokáže najít práci, je přítěží společnosti, znehodnoceným přebytkem.
Nikdo ostatním lidem neřekne, jak to nezaměstnaní dělají, že ještě vůbec žijí. Životní minimum stačí maximálně na suchý chleba a suché brambory. Mnozí prodali všechno, co měli, nebo je o to připravili exekutoři. Kolik je u nás bohatých nezaměstnaných s plnou náručí peněz?
O nezaměstnaných, kteří přežívají ve skutečné bídě, bez teplé vody, v zimě bez topení, bez pořádného jídla a ve starých pospravovaných šatech se nikde nepíše. Jejich obraz se nikde neukazuje. Lidé bídu nechtějí vidět, zprávy o nezaměstnaných je obtěžují. Proto pro media jsou nejdůležitější hádky politiků a skandály celebrit. (Jiří Krž, 13.3.2010)
Jeden milion prvorepublikových nezaměstnaných je dodnes omílán jako odstrašující případ tehdejší bídy. Vezmeme-li však v úvahu nejen to, že k Československu patřilo průmyslově nerozvinuté Slovensko, Podkarpatská Rus a 3 miliony sudetských Němců, ale také skutečnost, že tehdy byl proti současnosti jen zlomek současného množství studentů, že možná polovina čtrnáctiletých dětí po opuštění základní školy nastupovala hned do práce a byla počítána mezi nezaměstnané, je možné, že v porovnání s dobou před osmdesáti lety současná nezaměstnanost je stejná nebo vyšší.
Být nezaměstnaným není vůbec lehké, hlavně po psychické stránce. Mediálně je takový člověk vydáván za příživníka (výraz převzatý z dob vlády komunistů), žijícího z daní (práce) pracujícího lidu (rovněž výraz z dob komunizmu). Názor ostatní veřejnosti je, že povinností nezaměstnaného člověka je klepat se strachy od rána do večera, den za dnem si být vědom toho, že ten, kdo si nedokáže najít práci, je přítěží společnosti, znehodnoceným přebytkem.
Nikdo ostatním lidem neřekne, jak to nezaměstnaní dělají, že ještě vůbec žijí. Životní minimum stačí maximálně na suchý chleba a suché brambory. Mnozí prodali všechno, co měli, nebo je o to připravili exekutoři. Kolik je u nás bohatých nezaměstnaných s plnou náručí peněz?
O nezaměstnaných, kteří přežívají ve skutečné bídě, bez teplé vody, v zimě bez topení, bez pořádného jídla a ve starých pospravovaných šatech se nikde nepíše. Jejich obraz se nikde neukazuje. Lidé bídu nechtějí vidět, zprávy o nezaměstnaných je obtěžují. Proto pro media jsou nejdůležitější hádky politiků a skandály celebrit. (Jiří Krž, 13.3.2010)
Žádné komentáře:
Okomentovat