Česká republika jako otrokářský stát s demokratickou ústavou?

„Pohněte sebou prasata lenivý,“ nechtěně jsem před několika léty u jedné stodoly zaslechl hrubý ženský hlas. „Žrát byste chtěli? Nic nedostanete a budete makat až do rána. Na povalování tady nejste. Jestli se vám to nelíbí, seberte si svých pár švestek a táhněte! Ale bez výplaty.“

Byl už večer, stmívalo se. Nadávky patřily jakýmsi Ukrajincům, hlas patřil tchyni mladého podnikatele živícího se rozebíráním vraků aut dovezených ze zahraničí a prodejem součástek. Pan podnikatel samozřejmě nic nerozebíral, při váze asi 150 kg by mu to moc nešlo. Na to měl dělníky z Ukrajiny. Ilegálně samozřejmě. Ukrajinci byli zavřeni ve stodole, ze které údajně směli vyjít jen v noci. Není starověk s otrokářskými státy, je začátek jedenadvacáté století v České republice.

Státní koncentrační pracovní tábory byly i v době socialismu, převážně pro třídní nepřátele. Lidé v pracovních táborech pracovali pro blaho společnosti, v zemědělství, stavebnictví, hornictví, na železnici a v dalších odvětvích, především tam, kde práce byla fyzicky velmi tvrdá a pracoviště velmi drsné.

O pracovních táborech lidé žijící v okolí věděli, ale protože nevěděli nic o vnitřních podmínkách, neměli důvod se nad nimi pohoršovat. Za války se šuškalo o tom, co se děje v nacistických koncentračních táborech, ale nikdo tomu nevěřil.

Dnes zase existuji pracovní tábory, zvané pracovní agentury, s novodobými otrokářskými podmínkami, aniž by to vadilo bojovníkům za lidská práva, natož policii nebo politické elitě. Pracovní agentury jsou přece pro cizince, které k nám nikdo nenutí jezdit, jsou i pro dlužníky, kteří si to zaslouží, jsou pro ta hlupáky, kteří neumějí vydělávat a raděj se živí prací. Na nedůstojné podmínky ohrožující zdraví nebo na porušování lidských práv většina lidí nevěří, spíše uvěří tomu, že ze strany stěžovatelů se jedná o lenochy, kterým se nechce pracovat.

Pracovní trh se pro mnohé české podnikavce stal výnosným byznysem, podporovaným vládou. Lidé, kteří se nechají zaměstnat agenturou, vydělávají nikoliv na sebe a svou rodinu, ale na všechny zúčastněné okolo nich, na majitele firem, agentury, majitele ubytování, úředníky, případně další složky. Proto také některé české firmy nemají zájem o domácí zaměstnance.

Jiné mé setkání s ukrajinskými dělníky nebylo tak šokující, ale rovněž bylo dokladem o hyenizmu českých podnikatelů, kteří bezohledně se snaží těžit z lidského neštěstí.

Na stavbě sousedního domu pracovali dva muži. Zastavil jsem u nich a dozvěděl jsem se, že se jedná o poměrně kvalifikované ukrajinské stavební dělníky. Ten, co stál na lešení a zdil, byl zemědělský inženýr, přidavače mu dělal lékař. Oficiálně přes pracovní agenturu pracovali u stavební firmy, kde si moc nevydělali, takže místo dovolené šli na brigádu, na stavbu rodinného domu. Tajně. Když jsem se divil, říkali: „U nás není žádná práce. Tady je alespoň nějaká.“ Lékaře bez pracovního povolení by prý žádná česká nemocnice nezaměstnala, takže nezbývá než práce na stavbě.

Na jedné straně Česká republika má ústavu, jejíž součástí je Listina lidských práv, na druhé straně Česká republika má vládu, kterou do sedla dostali voliči vyznávající agresivitu, sobectví, násilí, cynizmus a zisk jakýmkoli způsobem a odmítají solidaritu, evropskou morálku a soucit se slabými a nemocnými. Pro koho je pokrytecký právní řád? Jaká je budoucnost státu-kočkopsa? (M. Veselý. 11.11.2010)