Při manuální práci bolí ruce.

Na jedné straně hory práce pro řemeslníky, na druhé seznamy úřadů práce plné nepotřebných manažerů. Tak budoucnost českého trhu práce vidí Výzkumný ústav práce a sociálních věcí. Takový je také obraz české společnosti, která si hned po roce 1989 vzala za vzor komunistické bankovní a podnikové ekonomy, kteří za bezmocného přihlížení veřejnosti převáděli státní peníze na svá konta.

„Já jsem horník, kdo je víc?“ bylo v padesátých a šedesátých letech na plakátech a letácích, kterými na základních školách dělala nábor hornická učiliště. Mzda horníka tehdy mnohokrát převyšovala mzdu advokáta či lékaře. Tlačenice bývala i na dalších učňovských školách, školství mělo problém s přežívajícím feudálním pořekadlem „Řemeslo má zlaté dno.“ Přednost před střední školou mělo vyučení elektrikářem, automechanikem, švadlenou, instalatérem, radiomechanikem a jiných dobře placených řemesel. Počty dětí vycházejících ze škol byly tehdy mnohonásobně větší než nyní, učňovské školství je nestačilo pojmout, což zřejmě byl hlavní důvod k přežívání, a zakládání nových, středních škol, například zemědělských. Gymnázia (postupně se nazývala Jedenáctileté střední školy, Dvanáctileté střední školy a Střední všeobecně vzdělávací střední školy) a ekonomické školy měly pověst škol pro žáky nešikovné, kteří nejsou k dobře placené pořádné práci.

K polistopadové změně českého školství přispěla i Klausova politika staré židovské filozofie „za korunu koupit, za dvě prodat, práce a výroba zdržují růst bohatství, všechno se dá dovézt.“ Rodiče dětí se náhle začali stydět za svůj proletářský původ a své dělnické profese. Náhle opovrhují ruční prací, z technických oborů se jim dělá špatně. Od té doby se snaží děti umístit nejméně do gymnázia, obchodní akademie, či jiné obchodní školy, odkud už je do vysoké ekonomické školy nedaleko. Oblíbené jsou i sociální obory, kde se uplatní mluvení.

Kvůli nezájmu dětí většina učebních oborů zaniká, pokud už nezanikla. Například na obuvníka se v celé republice, v zemi s baťovskou tradicí, učí jediný žák. Na kloboučníka byli letos přijati dva žáci, celkem se jich toto řemeslo učí šest. Hutnictví má na svém kontě osm žáků, letos se už nikdo nepřihlásil. O obor sklář projevil zájem jediný žák, celkem se jich učí ve všech ročnících dvacet.

Odpověď na otázku, proč středních škol vyrostlo jako hub po dešti, je jednoduchá: „Školy jsou placeny podle počtu žáků.“ Někteří sociologové tvrdí, že brzy se navrátí doba, kdy výuční list bude mít daleko vyšší hodnotu než maturitní vysvědčení nebo diplom z devalvovaného středo- a vysokoškolského vzdělání. Takové vize jsou v době dovozu automatů a levných výrobků dost odvážné. Doby, kdy například televizní opravář byla obdivovaná profese, se už asi těžko vrátí.