1. Evropští zemědělci to nyní mají dobré: Na celém světě stoupají ceny zemědělské produkce, protože více a více lidí si může dovolit najíst do sytosti. Proto je poptávka po obilí, mase a mléku, z roku na rok může EU více a více vyvážet.
2. Evropští zemědělci jsou na tom špatně: Globálně ceny za jejich výrobky klesají, protože ve světě rozvíjející se nové ekonomiky berou zemědělství jako průmysl. To je důvodem nadbytku obilí, masa a mléka, které jsou Evropě nabízeny.
Oba předchozí odstavce jsou správně napsané. Záleží jen na časovém horizontu uvažování. Záleží na tom, kterou stránku v prohlášení "Agrární politika EU" otevřeme.
Někdo hájí zájmy evropských zemědělců, někdo je kritizuje za každoroční čerpání dotací ve výši 50 miliard eur. Zemědělství je mezi těmito dvěma póly. Nejpozději o letošních letních prázdninách by se mělo rozhodnout, jaký způsob boje v budoucnosti společná agropolitika EU zvolí.
Dělá se krok zpátky, čas pracuje pro evropské sedláky. Reálné ceny potravin v období 1900-1990 poklesly na celém světě. Je to zásluhou industrializace zemědělství, používání umělých hnojiv a "zelené revoluce", což především obyvatelstvu Asie zajistilo levné výrobky z obilí. Přesto od roku 1990 se světové zemědělství zmenšilo, i když se zvýšila jeho produktivita.
V současné době se výnosy zvyšují pouze o jedno procento ročně - Evropa není výjimkou. "Nejlepší půdy jsou už obdělávány," řekl nedávno na přednášce v Bruselu zemědělský ekonom Harald von Witzke z berlínské Humboldtovy univerzity. "Všechny tradiční šlechtitelské metody, jimiž byla zvyšována produktivita, jsou prakticky vyčerpány." Další zvyšování výroby bude možné jen při růstu ceny potravin.
Produkce potravin dosáhla stropu. V letech 2000 až 2050 vzroste celosvětová poptávka po potravinách na dvojnásobek. To je přímo úměrné zvyšování počtu obyvatel. Přestože ve světě spousta lidí ještě trpí a umírá hladem, stále více lidí si může dovolit zvyšovat spotřebu masa.
Poptávka se zvyšuje, zatímco nabídka jen taktak stačí. "To je pro zemědělce příjemné zjištění. Přesněji řečeno, dobrá zpráva pro vlastní vývozce potravin. Ale je to špatná zpráva pro lidi chudé a hladové," řekl von Witzke. Jsou to zatím nejasné naděje pro evropské sedláky, protože oni potraviny sami neexportují. Naopak, už více než deset let v Evropské unii převažuje dovoz potravin nad vývozem. A stále se rozdíl zvětšuje.
Je to paradoxně především výsledkem politických rozhodnutí, která jsou podporována téměř ze všech stran. Od počátku reformy společné zemědělské politiky v roce 1990 jsou dotace na produkci obilovin, mléka a masa oddělené. Vývozní subvence a kompenzace, aby evropské zboží bylo konkurenceschopné na světových trzích, budou asi postupně zastaveny. Proto tok většiny podpor z EU jde na takzvaný "druhý pilíř" a je podmíněn dodržováním ekologických standardů, ochranou biologické rozmanitosti a vysoké kvality produkce.
Problém evropské nadprodukce je pohádka. Evropa nejen že doma nestaví "mléčná jezera" a "hory z másla", ale zbytku světa nepřímo krade gigantické plochy půdy, jen aby pokryla domácí poptávku po zemědělských produktech.
Witzke na základě dovozní statistiky vypočítal, že na výrobu zemědělských produktů, které Evropa dováží, jsou nutné pozemky o velikosti Německa. Jen od roku 1998 se tato plocha zvýšila o rozlohu, jakou má Maďarsko. Rovněž výroba zemědělských paliv a biopotravin (potřebují více prostoru než konvenční potraviny), je vlastně krádeží evropské a světové zemědělské půdy.
Tímto by měly začít diskuse o podporách evropského zemědělství. Nové plochy se v Evropě sotva najdou, genetické inženýrství je jen bublina, takže lze zvýšit produktivitu jen za cenu zvýšeného používání hnojiv. Bude to dražší, sníží se příjmy zemědělců - a zesílí hlasy po dalších dotacích.
(Zdroj: Die Presse)
2. Evropští zemědělci jsou na tom špatně: Globálně ceny za jejich výrobky klesají, protože ve světě rozvíjející se nové ekonomiky berou zemědělství jako průmysl. To je důvodem nadbytku obilí, masa a mléka, které jsou Evropě nabízeny.
Oba předchozí odstavce jsou správně napsané. Záleží jen na časovém horizontu uvažování. Záleží na tom, kterou stránku v prohlášení "Agrární politika EU" otevřeme.
Někdo hájí zájmy evropských zemědělců, někdo je kritizuje za každoroční čerpání dotací ve výši 50 miliard eur. Zemědělství je mezi těmito dvěma póly. Nejpozději o letošních letních prázdninách by se mělo rozhodnout, jaký způsob boje v budoucnosti společná agropolitika EU zvolí.
Dělá se krok zpátky, čas pracuje pro evropské sedláky. Reálné ceny potravin v období 1900-1990 poklesly na celém světě. Je to zásluhou industrializace zemědělství, používání umělých hnojiv a "zelené revoluce", což především obyvatelstvu Asie zajistilo levné výrobky z obilí. Přesto od roku 1990 se světové zemědělství zmenšilo, i když se zvýšila jeho produktivita.
V současné době se výnosy zvyšují pouze o jedno procento ročně - Evropa není výjimkou. "Nejlepší půdy jsou už obdělávány," řekl nedávno na přednášce v Bruselu zemědělský ekonom Harald von Witzke z berlínské Humboldtovy univerzity. "Všechny tradiční šlechtitelské metody, jimiž byla zvyšována produktivita, jsou prakticky vyčerpány." Další zvyšování výroby bude možné jen při růstu ceny potravin.
Produkce potravin dosáhla stropu. V letech 2000 až 2050 vzroste celosvětová poptávka po potravinách na dvojnásobek. To je přímo úměrné zvyšování počtu obyvatel. Přestože ve světě spousta lidí ještě trpí a umírá hladem, stále více lidí si může dovolit zvyšovat spotřebu masa.
Poptávka se zvyšuje, zatímco nabídka jen taktak stačí. "To je pro zemědělce příjemné zjištění. Přesněji řečeno, dobrá zpráva pro vlastní vývozce potravin. Ale je to špatná zpráva pro lidi chudé a hladové," řekl von Witzke. Jsou to zatím nejasné naděje pro evropské sedláky, protože oni potraviny sami neexportují. Naopak, už více než deset let v Evropské unii převažuje dovoz potravin nad vývozem. A stále se rozdíl zvětšuje.
Je to paradoxně především výsledkem politických rozhodnutí, která jsou podporována téměř ze všech stran. Od počátku reformy společné zemědělské politiky v roce 1990 jsou dotace na produkci obilovin, mléka a masa oddělené. Vývozní subvence a kompenzace, aby evropské zboží bylo konkurenceschopné na světových trzích, budou asi postupně zastaveny. Proto tok většiny podpor z EU jde na takzvaný "druhý pilíř" a je podmíněn dodržováním ekologických standardů, ochranou biologické rozmanitosti a vysoké kvality produkce.
Problém evropské nadprodukce je pohádka. Evropa nejen že doma nestaví "mléčná jezera" a "hory z másla", ale zbytku světa nepřímo krade gigantické plochy půdy, jen aby pokryla domácí poptávku po zemědělských produktech.
Witzke na základě dovozní statistiky vypočítal, že na výrobu zemědělských produktů, které Evropa dováží, jsou nutné pozemky o velikosti Německa. Jen od roku 1998 se tato plocha zvýšila o rozlohu, jakou má Maďarsko. Rovněž výroba zemědělských paliv a biopotravin (potřebují více prostoru než konvenční potraviny), je vlastně krádeží evropské a světové zemědělské půdy.
Tímto by měly začít diskuse o podporách evropského zemědělství. Nové plochy se v Evropě sotva najdou, genetické inženýrství je jen bublina, takže lze zvýšit produktivitu jen za cenu zvýšeného používání hnojiv. Bude to dražší, sníží se příjmy zemědělců - a zesílí hlasy po dalších dotacích.
(Zdroj: Die Presse)
Žádné komentáře:
Okomentovat