V současné době je na Slovensku vzpomínáno rozhodnutí Slovenské národní rady z července 1992, když tehdy schválila vytvoření samostatného slovenského státu. Hlasování byla reakcí na federální parlamentní volby, ve kterých v českých zemích zvítězila ODS, v čele s Klausem, a na Slovensku HZDS, včele s Mečiarem. Slovákům byl obratně vnucen strach z Klause.
Zatímco v náhle tvrdé kapitalistické Praze Klausovi vyhrála volby násilná rychlá a bezohledná privatizace, na Slovensku to byly takzvané slovenské národní zájmy s orientací na proletariát a na Rusko. V obou případech se hlavně jednalo o získání politické i ekonomické moci. V obou případech volby proběhly ve prospěch bývalých totalitních struktur (s červenou legitimací i bez ní), které dobře znaly komunistický hospodářský systém a věděly o místech, kde je možné bez velké námahy postavit tunely.
Po osmnácti letech se ukazuje, že jsme dospěli do doby, kdy se ukazuje, že státní hranice ztratily význam, i když jsou skupiny lidí, které si to nehodlají připustit a dělají všechno pro to, aby tomu tak nebylo. Kde se v roce 1989 vzaly přebujelý český pragocentrizmus a slovenský antičechoslovakizmus?
Touha po moci byla v Praze vždy, avšak až do 18. století to byla záležitost politicky méně významného úřednictva, protože o dění v Království českém rozhodovala venkovská šlechta s městy, včetně měst pražských. V 19. století se zrodily nové společenské vrstvy, hlavně v Praze, jejichž zájmy byly jiné než zájmy šlechtické. Novodobí pražští podnikatelé a intelektuálové, pod rouškou národního obrození, odstavili venkovskou šlechtu i města a stáhli většinu politické i výkonné moci do Prahy. To způsobilo přísun financí. Kde jsou peníze, tam jsou lidé! Nastal přesun lidí z venkova do Prahy a okolních měst (Žižkov, Smíchov atd.), která na konci 19. století zažila ohromný růst. Venkovská města rostla jen pomalu. Lidé žijící v Praze měli vždy nejrychlejší přísun informací - a tím i peněz - a nejrychleji reagovali na politické a hospodářské proudy. Proto se vydávali za nadřazené nad zbytkem země české, po roce 1918 i země slovenské.
Ponecháme-li stranou prvorepublikové protičeskoslovenské magorfantazie Hlinky a Tuky, zbude nám pro osamostatnění Slovenska vzor, kterým byla Tisova Slovenská republika, v níž pod Hitlerovou patronací Slováci zažili doposud nejúspěšnější období svých dějin - a pak normalizace po roku 1968.
Obnovení Československa, bez Podkarpatské Rusi, v roce 1945 proběhlo, aniž se někdo ptal občanů, jestli si to přejí, nebo ne. Prostě Stalin, Beneš a Gottwald se v Moskvě o tom domluvili. Po válce musela být odvedena pozornost od kolaborace s fašisty, posloužilo k tomu vyhánění českých Němců a slovenských Maďarů. Tehdy se i slovenské zájmy staly zločinem a stály krk Vladimíra Clementise. Politické ambice Gustáva Husáka jako slovenského nacionalisty byly odměněny několikaletým kriminálem. Do čela státu se dostal Antonín Novotný, který odmítal jakékoli slovenské odlišnosti. O problémech regionů, českých i slovenských, se psát a mluvit nesmělo. Nezbývalo než se přizpůsobit. Vše spělo k vytvoření skutečného československého národa, jak ho vymysleli Masarykovi prvorepublikoví druzi.
Husákův nástup přišel na jaře roku 1968 a nezastavila ho ani sovětská okupace. Naopak, využil jí dokonale. Tak jako využil Dubčekovy odvahy vyrazit Novotného z trůnu. Vytvoření federálního státu 28.10.1968 oba národy vůbec nerozdělilo, v té době byli zásluhou odporu proti okupantům tak jednotné jako nikdy předtím, ani nikdy potom.
K psychologickému rozdělování země došlo nenápadně hned od počátku normalizace v roce 1969. Zatímco v ČSR kádrové prověrky v podnicích a institucích přežili jen ti nejkovanější odpůrci Dubčekova obrodného procesu a nejobratnější převlékači kabátů, na Slovensku prověrkové komise zavíraly jedno oko, někdy obě. Nejen čeští komunisté, ale i nestraníci, všichni vedoucí hospodářští pracovníci, technici a úředníci byli postaveni před prověrkové komise. Čistky, které proběhly ve vědeckých institucích, školství a kultuře, nemají v české historii obdobu. Rovněž ohromné rozdíly byly v činnosti represivních složek. Slovensko o normalizaci příliš toho nevědělo. A to se projevilo ve zcela odlišných reakcích obyvatelstva po listopadu 1989.
Husák samozřejmě o rozdělení státu veřejně neusiloval, šlo mu o osobní moc a zřejmě o to, aby slovenské zájmy byly prosazeny na úkor zájmů českých. Bylo to nenápadné šlechtění závisti. Byl to v rámci železné opony jakýsi plíživý a zákeřný šovinizmus, který po Husákově odstoupení rychle dozrál v separatizmus. V pozadí byly peníze, mzdy. Slováci věděli o investicích (metro) a vysokých mzdách v Praze, které přesahovali celostátní průměr, přičemž na Slovensku průměru nedosahovaly. Pocitu křivdy, který u Slováků pěstoval Husák, využili ambiciózní polistopadoví politici, jejichž útok na federaci nemohl skončit jinak než rozdělením státu. (jiří Krž, 20.7.2009)
Po osmnácti letech se ukazuje, že jsme dospěli do doby, kdy se ukazuje, že státní hranice ztratily význam, i když jsou skupiny lidí, které si to nehodlají připustit a dělají všechno pro to, aby tomu tak nebylo. Kde se v roce 1989 vzaly přebujelý český pragocentrizmus a slovenský antičechoslovakizmus?Touha po moci byla v Praze vždy, avšak až do 18. století to byla záležitost politicky méně významného úřednictva, protože o dění v Království českém rozhodovala venkovská šlechta s městy, včetně měst pražských. V 19. století se zrodily nové společenské vrstvy, hlavně v Praze, jejichž zájmy byly jiné než zájmy šlechtické. Novodobí pražští podnikatelé a intelektuálové, pod rouškou národního obrození, odstavili venkovskou šlechtu i města a stáhli většinu politické i výkonné moci do Prahy. To způsobilo přísun financí. Kde jsou peníze, tam jsou lidé! Nastal přesun lidí z venkova do Prahy a okolních měst (Žižkov, Smíchov atd.), která na konci 19. století zažila ohromný růst. Venkovská města rostla jen pomalu. Lidé žijící v Praze měli vždy nejrychlejší přísun informací - a tím i peněz - a nejrychleji reagovali na politické a hospodářské proudy. Proto se vydávali za nadřazené nad zbytkem země české, po roce 1918 i země slovenské.
Ponecháme-li stranou prvorepublikové protičeskoslovenské magorfantazie Hlinky a Tuky, zbude nám pro osamostatnění Slovenska vzor, kterým byla Tisova Slovenská republika, v níž pod Hitlerovou patronací Slováci zažili doposud nejúspěšnější období svých dějin - a pak normalizace po roku 1968.
Obnovení Československa, bez Podkarpatské Rusi, v roce 1945 proběhlo, aniž se někdo ptal občanů, jestli si to přejí, nebo ne. Prostě Stalin, Beneš a Gottwald se v Moskvě o tom domluvili. Po válce musela být odvedena pozornost od kolaborace s fašisty, posloužilo k tomu vyhánění českých Němců a slovenských Maďarů. Tehdy se i slovenské zájmy staly zločinem a stály krk Vladimíra Clementise. Politické ambice Gustáva Husáka jako slovenského nacionalisty byly odměněny několikaletým kriminálem. Do čela státu se dostal Antonín Novotný, který odmítal jakékoli slovenské odlišnosti. O problémech regionů, českých i slovenských, se psát a mluvit nesmělo. Nezbývalo než se přizpůsobit. Vše spělo k vytvoření skutečného československého národa, jak ho vymysleli Masarykovi prvorepublikoví druzi.
Husákův nástup přišel na jaře roku 1968 a nezastavila ho ani sovětská okupace. Naopak, využil jí dokonale. Tak jako využil Dubčekovy odvahy vyrazit Novotného z trůnu. Vytvoření federálního státu 28.10.1968 oba národy vůbec nerozdělilo, v té době byli zásluhou odporu proti okupantům tak jednotné jako nikdy předtím, ani nikdy potom.
K psychologickému rozdělování země došlo nenápadně hned od počátku normalizace v roce 1969. Zatímco v ČSR kádrové prověrky v podnicích a institucích přežili jen ti nejkovanější odpůrci Dubčekova obrodného procesu a nejobratnější převlékači kabátů, na Slovensku prověrkové komise zavíraly jedno oko, někdy obě. Nejen čeští komunisté, ale i nestraníci, všichni vedoucí hospodářští pracovníci, technici a úředníci byli postaveni před prověrkové komise. Čistky, které proběhly ve vědeckých institucích, školství a kultuře, nemají v české historii obdobu. Rovněž ohromné rozdíly byly v činnosti represivních složek. Slovensko o normalizaci příliš toho nevědělo. A to se projevilo ve zcela odlišných reakcích obyvatelstva po listopadu 1989.
Husák samozřejmě o rozdělení státu veřejně neusiloval, šlo mu o osobní moc a zřejmě o to, aby slovenské zájmy byly prosazeny na úkor zájmů českých. Bylo to nenápadné šlechtění závisti. Byl to v rámci železné opony jakýsi plíživý a zákeřný šovinizmus, který po Husákově odstoupení rychle dozrál v separatizmus. V pozadí byly peníze, mzdy. Slováci věděli o investicích (metro) a vysokých mzdách v Praze, které přesahovali celostátní průměr, přičemž na Slovensku průměru nedosahovaly. Pocitu křivdy, který u Slováků pěstoval Husák, využili ambiciózní polistopadoví politici, jejichž útok na federaci nemohl skončit jinak než rozdělením státu. (jiří Krž, 20.7.2009)
Žádné komentáře:
Okomentovat