Beton, asfalt, povodně a vyschlé studně.

Současné problémy s vodou v krajině, záplavami a suchem, nejsou nejnovějšího data, je možné je sledovat od počátku šedesátých let 20. století. V té době se začaly objevovat první důsledky kolektivizace, scelování pozemků a honby za ornou půdou.

Nejdříve byly rozorány meze, které mimo funkce hranic mezi pozemky vykonávaly v přírodě, krajině i zemědělství mnoho nenahraditelných funkcí . Jednou z nich bylo zadržování a pomalé odvádění vody, takže vodní eroze byla minimální, větrná prakticky žádná. Dalším zásahem do vodního režimu bylo rozorání luk, které byly založené na vlhkých pozemcích. Těmito zásahy do polního hospodářství se sice získala orná půda, ale také bláto, v němž se topili koně, natož traktory. Řešením byly meliorace pozemků.


Strana a vláda rozhodly, a tak se odvodňovalo. Tehdejší projektanti nebyli vůbec chytřejší ani slušnější než ti současní. Státní pokladna musela unést i nesmyslné odvodňování suchých kopců a zavodňování močálů. Odvodňovalo se hlavně ve výše položených oblastech, z nichž betonová koryta rychle vodu svedla do potoků a řek. Co se s ní potom stane, to nikoho nezajímalo. Nahoru netekla. Zmizely přírodní toky s tůněmi ve stínu stromů, keřů a další pobřežní vegetace, která také plnila funkci čistírny odpadních vod. Peníze však tekly na všechny strany, spokojenost mohla být, od dělníků na stavbách, přes šéfy stavebních podniků, až po nejvyšší státní a stranické funkcionáře, kteří se mohli těšit z prémií za splnění plánu.

V sedmdesátých letech meliorace nestačily, orné půdy, která by byla schopna zajistit soběstačnost ve výrobě potravin, bylo pořád málo. Přišly takzvané rekultivace, což byla likvidace polních cest, alejí, remízků, lesíků i vzrostlých hájů, které velkovýrobě údajně překážely. Jako šílenci funkcionáři družstev a statků hnali buldozery na každý volně rostoucí strom či keř. Vidiny prémií a diplomů zatemňovaly mozky.

Už v polovině osmdesátých let se ozvaly kritické hlasy. Našli se první odborníci i laici-publicisté, kteří měli odvahu poukázat na nebezpečí, které beton na polích a cestách může způsobit. Autory nikdo odpovědný neposlouchal tehdy, ani dnes, kdy však zásluhou nově asfaltovaných ohromných ploch, cest, nádvoří, parkovišť atd. je možnost vsaku vody o mnoho menší, než byla před dvaceti lety.

Dálnice samozřejmě musí být zpevněna betonem a asfaltem, hlavní silnice také, proč však musí být asfalt na téměř nepoužívaných vesnických komunikacích, parkovištích nebo dokonce rekreačních cyklostezkách? Nestačily by uválené štěrkové cesty? Proč musí být betonové chodníky ve vesnici, kde žije 100 lidí, přičemž většina z nich tudy přejde párkrát za rok? Nestačil by chodník dlážděný, na písku, kterým může voda prosakovat. Někdo vymyslel normy - pravděpodobně bruselský úředník, který se od bývalého komunistického projektanta vlastně neliší, někdo to zaplatí. Spokojenost s betonem a asfaltem bude jako za komunistů, jejichž dílo je teprve dnes, zásluhou povodňových škod, kritizováno, a někde se začíná s jeho likvidací. (F.Novotný, 21.7.2009)