Politické a hospodářské změny, kterými byly země české ve dvacátém století postiženy, se s prodlením začínají velmi nepříznivě projevovat na českém venkově. V tomto případě jsou myšleny tradiční malé zemědělské vesnicel.
Jinak se vyvíjejí vesnice ležící v blízkosti měst a jinak vesnice vzdálené - pokud u těch lze o nějakém vývoji mluvit. Vlastně se jedná o úpadek. O určitém úpadku lze hovořit v obou případech, i když se jedná o velké rozdíly. "Každá ves, jiný pes."
V příměstských osadách, takzvaných satelitech, sice obyvatel přibývá. Stěhují se do nich většinou lidé podobní chytré horákyni, která chodila obutá a zároveň bosá. Chtějí být v blízkosti městského dění, ale vyhnout se nejintenzivnějšímu městskému ruchu. V neposlední řadě předvádějí své společenské a ekonomické postavení, jímž se snaží odlišit od šedé městské masy. Pro tyto lidi je život na české vesnici ve skutečnosti "španělskou vesnicí", přizpůsobení venkovským tradicím a způsobu života nejen odmítají, ale dávají najevo svou společenskou převahu a žádají od původního obyvatelstva, aby respektovalo jejich elitářské zájmy.
Příměstské vesnice už zcela ztratily zemědělský charakter, na čemž mimo blízkosti městských zvyků také má svůj podíl úbytek zemědělské půdy, na které se staví nejen obytné domy, takzvané "paneláky naležato", ale také výrobní a skladovací objekty a rozlehlá parkoviště. Stavitelé mají situaci ulehčenou tím, že velká část vlastníků půdy v minulosti vesnice opustila, nemá k půdě už žádný selský vztah, nelpí na rodinných tradicích a s lehkostí se jí zbavuje, zajímá je jen cena.
Mimo příměstských vesnic a vesnic rekreačních, v nichž rekreační objekty převládají nad objekty trvale obydlenými, zůstává ještě velké množství tradičních zemědělských vesnic. V těchto vesnicích se až roku 1990 větší část práceschopných obyvatel živila prací v zemědělských podnicích. Po privatizaci a transformaci byly nuceny ze zemědělství odejít asi dvě třetiny lidí. Protože zásluhou velké mechanizace a velkochovů jsou centra zemědělských podniků ve městech a ve velkých obcích, přišli o práci hlavně obyvatelé těchto malých vesnic.
Jen málo lidí z odlehlých vesnic mělo podmínky k soukromému hospodaření. Zájemců sice bylo dost, ale politická situace na začátku devadesátých let byla příznivá pouze pro šéfy přežívající socialistické velkovýroby, kteří se připravovali co nejlépe privatizovat. Vydávání restitucí nebylo ničím jiným než legislativním výsměchem vlastníkům půdy a zemědělského majetku. Po celá devadesátá lety byly dotace doslova šité na míru velkovýroby, čímž bylo vlastníkům zabraňováno převzít vlastní pozemky a hospodařit na nich. Po vstupu země do EU se sice situace změnila, ale ti, kteří před deseti lety se nedokázali vyrovnat s nepřízní osudu a našli si jiné zaměstnání, už se nyní do zemědělství, zmítajícího se v bolestech, vrátit nehodlají.
Mimo zemědělství v malých vesnicích udržovaly život obchody, hospody, školy a autobusová doprava. Neviditelná ruka trhu venkovu všechny tyto vymoženosti, ve městech samozřejmé, vzala. Mladí lidé odcházejí za prací a městským životem, dožívá jen starší generace. Přibývá rekreačních objektů.
Budovy bývalé socialistické velkovýroby se mění v rozvaliny. Pokud se z polí nestaly pastviny, na kterých je suchá tráva jednou ročně zmulčovaná, je ruch na polích jen několik málo dní v roce. Jinak se vesnice mění v zakleté spící zámky, které v létě probouzejí chalupáři s motorovými sekačkami a zpěvem u táboráků.
Jinak se vyvíjejí vesnice ležící v blízkosti měst a jinak vesnice vzdálené - pokud u těch lze o nějakém vývoji mluvit. Vlastně se jedná o úpadek. O určitém úpadku lze hovořit v obou případech, i když se jedná o velké rozdíly. "Každá ves, jiný pes."
V příměstských osadách, takzvaných satelitech, sice obyvatel přibývá. Stěhují se do nich většinou lidé podobní chytré horákyni, která chodila obutá a zároveň bosá. Chtějí být v blízkosti městského dění, ale vyhnout se nejintenzivnějšímu městskému ruchu. V neposlední řadě předvádějí své společenské a ekonomické postavení, jímž se snaží odlišit od šedé městské masy. Pro tyto lidi je život na české vesnici ve skutečnosti "španělskou vesnicí", přizpůsobení venkovským tradicím a způsobu života nejen odmítají, ale dávají najevo svou společenskou převahu a žádají od původního obyvatelstva, aby respektovalo jejich elitářské zájmy.
Příměstské vesnice už zcela ztratily zemědělský charakter, na čemž mimo blízkosti městských zvyků také má svůj podíl úbytek zemědělské půdy, na které se staví nejen obytné domy, takzvané "paneláky naležato", ale také výrobní a skladovací objekty a rozlehlá parkoviště. Stavitelé mají situaci ulehčenou tím, že velká část vlastníků půdy v minulosti vesnice opustila, nemá k půdě už žádný selský vztah, nelpí na rodinných tradicích a s lehkostí se jí zbavuje, zajímá je jen cena.
Mimo příměstských vesnic a vesnic rekreačních, v nichž rekreační objekty převládají nad objekty trvale obydlenými, zůstává ještě velké množství tradičních zemědělských vesnic. V těchto vesnicích se až roku 1990 větší část práceschopných obyvatel živila prací v zemědělských podnicích. Po privatizaci a transformaci byly nuceny ze zemědělství odejít asi dvě třetiny lidí. Protože zásluhou velké mechanizace a velkochovů jsou centra zemědělských podniků ve městech a ve velkých obcích, přišli o práci hlavně obyvatelé těchto malých vesnic. Jen málo lidí z odlehlých vesnic mělo podmínky k soukromému hospodaření. Zájemců sice bylo dost, ale politická situace na začátku devadesátých let byla příznivá pouze pro šéfy přežívající socialistické velkovýroby, kteří se připravovali co nejlépe privatizovat. Vydávání restitucí nebylo ničím jiným než legislativním výsměchem vlastníkům půdy a zemědělského majetku. Po celá devadesátá lety byly dotace doslova šité na míru velkovýroby, čímž bylo vlastníkům zabraňováno převzít vlastní pozemky a hospodařit na nich. Po vstupu země do EU se sice situace změnila, ale ti, kteří před deseti lety se nedokázali vyrovnat s nepřízní osudu a našli si jiné zaměstnání, už se nyní do zemědělství, zmítajícího se v bolestech, vrátit nehodlají.
Mimo zemědělství v malých vesnicích udržovaly život obchody, hospody, školy a autobusová doprava. Neviditelná ruka trhu venkovu všechny tyto vymoženosti, ve městech samozřejmé, vzala. Mladí lidé odcházejí za prací a městským životem, dožívá jen starší generace. Přibývá rekreačních objektů.
Budovy bývalé socialistické velkovýroby se mění v rozvaliny. Pokud se z polí nestaly pastviny, na kterých je suchá tráva jednou ročně zmulčovaná, je ruch na polích jen několik málo dní v roce. Jinak se vesnice mění v zakleté spící zámky, které v létě probouzejí chalupáři s motorovými sekačkami a zpěvem u táboráků.
Žádné komentáře:
Okomentovat