Jen peníze by pomohly českému zemědělství?

Na včerejším shromáždění zemědělců v pražské Lucerně předseda Zemědělského svazu Jírovský řekl „…na dnešním našem jednání chceme zdůraznit nezbytnost posílení rozpočtu Mze na rok 2011 především v části naplnění TOP-UP na výši 3 mld. Kč, hlavně na podporu konkurenceschopnosti citlivých komodit. Zdůrazňujeme, že úspory v TOP-UP letos jsou 50%, 3,6 mld. Kč.“

V další části projevu hlásil, že dovoz vepřového masa již dosáhl 45% ze spotřeby, drůbežího masa 33%, vajec 29%, hovězího masa 25%, zpracovaných mléčných výrobků 45%. Dále vládu vyzval k „podpoře sdružování zemědělců.“

Je to v podstatě obehraná písnička, i když je dobře, že představitelé zemědělských organizací na problémy svých členů vytrvale upozorňují. Je to vše, co pro zemědělské závody lze udělat, jak zastavit odklon zemědělství od produkce? Za současného stavu asi nezbývá nic jiného než žebrání u Nečase, aby almužna umožnila alespoň přežití. I kdyby se podařilo vládu „pumpnout“ o pár miliard, co se změní? Bude tak na výplaty zaměstnanců, případně na nákup několika traktorů. Zastaví to dovoz potravin a umožní vývoz produkce?

Euroskeptici rozšiřují v neinformované veřejnosti názor, že za všechny české problémy může Evropská unie. Prezident Klaus se sice mediálně snaží stavět mezi Prahou a Bruselem železnou oponu, ale na stavbě obchodní bariéry, za kterou je české zemědělství, nese podíl jen částečně. Hodně ruku k dílu zřejmě přiložili sami zemědělci, když si bez odporu nechali rozebrat (zprivatizovat, rozkrást a zničit) obchod zemědělskou produkcí.

Družstevní a státní systém výkupu zemědělské produkce, kterým už v 19. století byly řešeny podobné odbytové problémy, jako jsou v současnosti, byl v podstatě demontován. Dříve centrálně organizovaný výkup rostlinné produkce jistým způsobem eliminoval jak problémy nadvýroby, tak celostátní i regionální nedostatky potravin ve válečných a poválečných letech. Zestátněním hospodářských družstev v roce 1948 sice výrobci ztratili přímý podíl na zisku, ale výkupní sklady, staré i nově budované, sloužily (za pomoci organizací zahraničního obchodu) až do počátku 90. let. O efektivitě tohoto obchodu byly později šířeny různé informace, avšak pro zemědělské závody býval rozhodující výkup téměř veškeré zemědělská produkce, pro spotřebitele dostatek kvalitních základních potravin.

Privatizace obchodu zemědělské produkce po roce 1992 většině velkých zemědělských podniků, předtím zvyklých na dotování produkce, nepomohla. Nepomohla ani většímu obnovení soukromých závodů. Noví majitelé obchodních firem a zpracovatelé sledují jen zisk, třeba za cenu ničení dodavatelů. Na své si přijdou za všech okolností, tak proč by se namáhali s exportem.

Přidají-li se k tomu vládní úspory, nemůže české zemědělství konkurovat zemědělství jiných zemí, v nichž funguje jednak výkup produkce, který byl v první polovině 20. století budován i podle českého vzoru a druhou polovinu 20. století prošel bez násilných změn, jednak vyšší celkové dotace, včetně národních.

Někde je zakopaný pes. Jen ho najít. Jen v penězích to asi nebude. Na závěr ještě pan Jírovský dodal: V České republice potřebujeme zvýšit produkční rozměr zemědělství, potřebujeme konkurenceschopnou agrární produkci, podpořenou v první řadě odpovídající cenovou úhradou – pro plnění funkcí sociálních a environmentálních ve venkovském prostoru. Podpory a dotace však musí krýt zvýšené požadavky na zemědělství kladené a být rovné podle jednotných pravidel v celé unii.“

S tím by se dalo souhlasit, kdyby to příliš nezavánělo alibicionizmem. (F.Novotný, 24.11.2010)