Po dvou letech jsem seděl opět v čekárně u lékaře. Dvouhodinové čekání. Během této doby čekárnou prošlo prošlo pět obchodních zástupců farmaceutických firem. Z nich žádný v ordinaci nebyl déle než čtvrt hodiny. Každý tam pravděpodobně zanechal malou pozornost. Podnikání doktorů a jejich vztah k času pacientů nyní nechci komentovat, pobavilo mě však oblečení těch takzvaných dealerů, kteří jsou na první pohled tak odlišní od pacientů.
Tak jako ve všem, hlavně v politice a ekonomice, i v oblékání lidé na území českých krajů mají velké sklony k davové uniformitě, ale i k extremizmu. Takže jsem v čekárně lékaře mohl spatřit pacienty mladé i starší v kraťasech, džinech, tričkách a jiném oblečení, tak jak to vychrlily čínské textilky. Od této pouliční směsi se samozřejmě agenti s léky svým oblečením musí odlišit, aby je sestry poznaly a do ordinace vzaly bez čekání. Šaty dělají člověka, zpívá se. Proč takové rozdílné v oblékání? Velkou roli hraje cena, ale to zřejmě není hlavní důvod. Po roce 1989 došlo nejen k žádoucí změně politického systému, ale i k nezadržitelnému uvolnění etiky. Příkladem přispěl i prezident Havel, když se se svými zaměstnanci po Hradě proháněl na koloběžce. Budovatelé nových kapitalistických zítřků nechtějí už dvě desetiletí brát v úvahu, že demokracie je především dodržování základních pravidel soužití, které si lidská společnost stanovila a stanovuje. Kdo by je měl dodržovat, když ne státní instituce?
Zdá se, že ve všem, tedy i v morálce oblékání, se začíná něco měnit. Věčně zemi nemůže vládnout záměrně udržovaný porevoluční privatizační chaos. Nejde přímo o zavádění uniforem v českých státních úřadech, ale o stanovení mantinelů v oblékání. Primitivní čundrácké oblečení na úřadech není v civilizovaném světě možné. Jako první nyní se změnou přišel nový ministr životního prostředí Drobil, který úředníkům ministerstva vyhláškou zakázal nošení ležérního oblečení. První vlaštovka. Na ministerstvu životního prostředí už nebude možné úřadovat bez ponožek a v tričkách se stupidními nápisy. Páni úředníci si budou muset zvyknout, že kraťasy s jednou kšandou jako oděv státního úředníka nelze tolerovat.
Uniformy zřejmě už v pravěku vymysleli bojovníci-vojáci, aby poznali koho zabíjet. Uniforma zdůrazňovala příslušnost k určité skupině lidí, k cechu, organizaci, firmě, vyjadřovala určitou odlišnost, výjimečnost. Po roce 1989 uniformy z ulic zmizely, k zahlédnutí pouze je tu a tam policista nebo městský strážník. Se zrušením povinné vojenské služby zmizely uniformy vojáků. Zmizely uniformy důstojníků, bez nichž si nebylo možné představit restaurace nižších i vyšších cenových skupin, zmizely uniformy železničářů, jimiž se to v nádražích i ve vlacích jen hemžilo. Čas ukazuje, že civilní oblečení armádě ani drahám k prestiži vůbec neprospívá. Policisté, vojáci, hasiči a železničáři se do uniforem oblékají až po příchodu do zaměstnání, jako dělníci do montérek. Paradoxně oblékat do obleků až po příchodu do zaměstnání se chtějí i státní úředníci. Jako by se venku za příslušnost k státní instituci styděli.
Jiné je to v některých velkoměstských firmách, kde je způsob oblečení zaměstnanců nařízen. K vlastní škodě výhody slušného oblečení nepochopilo mnoho venkovských obchodníků a hostinských, kteří si myslí, že oblekem se nesmí lišit od zákazníků. Přitom jednotné oblečení zaměstnanců je určitě jedním z důvodů úspěšné existence obchodních řetězců. Zákazník vždy bude více věřit prodavači v barevném plášti než prodavači v oblečení lepších pobudů. O tom, že by jídlo v restauraci, přinesené číšníkem v trenýrkách a propoceném tričku, lépe chutnalo, dá se pochybovat.
Etika oblékání a chování v úřadech i na veřejnosti nepřichází sama. A v ČR brzy asi nepřijde. Proutek se má ohýbat, učit se disciplině, když je mladý, což vědí v zemích, kde musí do školy děti chodit v uniformách. Vědělo to ještě před padesáti lety i české školství, které dbalo na normy oblékání a hygieny. Při nerespektování školního řádu na středních školách hrozilo vyloučení. Nejednalo se o denní nošení pionýrské či svazácké košile, ale vousy, dlouhé vlasy a výstřední oblečení nebyly možné. „Chuligáni“, neměli ani na vysokých školách na růžích ustláno. Obleky s kravatami a klobouky nebyly studentům přímo předepsané, ale byly samozřejmostí, neboť se tak oblékaly jejich starší vzory na úřadech a vědeckých institucích. Na ulici bylo nošení kravaty i určitým projevem odporu proti budovatelskému režimu. Naopak učňové a dělníci v pracovním a polopracovním oblečení dávali najevo svou příslušnost k vládnoucí dělnické třídě.
Současní mladí pracovníci státních institucí si rychle zvykli na to, že proti ostatním zaměstnancům mají úžasné výhody (pravidelná pracovní doba a její využívání, internet atd.), avšak nechtějí pochopit, že dobré zaměstnání vyžaduje také nějaké oběti. Pokud je obtěžuje slušné oblékání, jaký je asi jejich vztah k slušným občanům? (M. Veselý, 3.8.2010)
Tak jako ve všem, hlavně v politice a ekonomice, i v oblékání lidé na území českých krajů mají velké sklony k davové uniformitě, ale i k extremizmu. Takže jsem v čekárně lékaře mohl spatřit pacienty mladé i starší v kraťasech, džinech, tričkách a jiném oblečení, tak jak to vychrlily čínské textilky. Od této pouliční směsi se samozřejmě agenti s léky svým oblečením musí odlišit, aby je sestry poznaly a do ordinace vzaly bez čekání. Šaty dělají člověka, zpívá se. Proč takové rozdílné v oblékání? Velkou roli hraje cena, ale to zřejmě není hlavní důvod. Po roce 1989 došlo nejen k žádoucí změně politického systému, ale i k nezadržitelnému uvolnění etiky. Příkladem přispěl i prezident Havel, když se se svými zaměstnanci po Hradě proháněl na koloběžce. Budovatelé nových kapitalistických zítřků nechtějí už dvě desetiletí brát v úvahu, že demokracie je především dodržování základních pravidel soužití, které si lidská společnost stanovila a stanovuje. Kdo by je měl dodržovat, když ne státní instituce?
Zdá se, že ve všem, tedy i v morálce oblékání, se začíná něco měnit. Věčně zemi nemůže vládnout záměrně udržovaný porevoluční privatizační chaos. Nejde přímo o zavádění uniforem v českých státních úřadech, ale o stanovení mantinelů v oblékání. Primitivní čundrácké oblečení na úřadech není v civilizovaném světě možné. Jako první nyní se změnou přišel nový ministr životního prostředí Drobil, který úředníkům ministerstva vyhláškou zakázal nošení ležérního oblečení. První vlaštovka. Na ministerstvu životního prostředí už nebude možné úřadovat bez ponožek a v tričkách se stupidními nápisy. Páni úředníci si budou muset zvyknout, že kraťasy s jednou kšandou jako oděv státního úředníka nelze tolerovat.
Uniformy zřejmě už v pravěku vymysleli bojovníci-vojáci, aby poznali koho zabíjet. Uniforma zdůrazňovala příslušnost k určité skupině lidí, k cechu, organizaci, firmě, vyjadřovala určitou odlišnost, výjimečnost. Po roce 1989 uniformy z ulic zmizely, k zahlédnutí pouze je tu a tam policista nebo městský strážník. Se zrušením povinné vojenské služby zmizely uniformy vojáků. Zmizely uniformy důstojníků, bez nichž si nebylo možné představit restaurace nižších i vyšších cenových skupin, zmizely uniformy železničářů, jimiž se to v nádražích i ve vlacích jen hemžilo. Čas ukazuje, že civilní oblečení armádě ani drahám k prestiži vůbec neprospívá. Policisté, vojáci, hasiči a železničáři se do uniforem oblékají až po příchodu do zaměstnání, jako dělníci do montérek. Paradoxně oblékat do obleků až po příchodu do zaměstnání se chtějí i státní úředníci. Jako by se venku za příslušnost k státní instituci styděli.
Jiné je to v některých velkoměstských firmách, kde je způsob oblečení zaměstnanců nařízen. K vlastní škodě výhody slušného oblečení nepochopilo mnoho venkovských obchodníků a hostinských, kteří si myslí, že oblekem se nesmí lišit od zákazníků. Přitom jednotné oblečení zaměstnanců je určitě jedním z důvodů úspěšné existence obchodních řetězců. Zákazník vždy bude více věřit prodavači v barevném plášti než prodavači v oblečení lepších pobudů. O tom, že by jídlo v restauraci, přinesené číšníkem v trenýrkách a propoceném tričku, lépe chutnalo, dá se pochybovat.
Etika oblékání a chování v úřadech i na veřejnosti nepřichází sama. A v ČR brzy asi nepřijde. Proutek se má ohýbat, učit se disciplině, když je mladý, což vědí v zemích, kde musí do školy děti chodit v uniformách. Vědělo to ještě před padesáti lety i české školství, které dbalo na normy oblékání a hygieny. Při nerespektování školního řádu na středních školách hrozilo vyloučení. Nejednalo se o denní nošení pionýrské či svazácké košile, ale vousy, dlouhé vlasy a výstřední oblečení nebyly možné. „Chuligáni“, neměli ani na vysokých školách na růžích ustláno. Obleky s kravatami a klobouky nebyly studentům přímo předepsané, ale byly samozřejmostí, neboť se tak oblékaly jejich starší vzory na úřadech a vědeckých institucích. Na ulici bylo nošení kravaty i určitým projevem odporu proti budovatelskému režimu. Naopak učňové a dělníci v pracovním a polopracovním oblečení dávali najevo svou příslušnost k vládnoucí dělnické třídě.
Současní mladí pracovníci státních institucí si rychle zvykli na to, že proti ostatním zaměstnancům mají úžasné výhody (pravidelná pracovní doba a její využívání, internet atd.), avšak nechtějí pochopit, že dobré zaměstnání vyžaduje také nějaké oběti. Pokud je obtěžuje slušné oblékání, jaký je asi jejich vztah k slušným občanům? (M. Veselý, 3.8.2010)
Žádné komentáře:
Okomentovat