Státní hranice mezi Rakouskem a jižními Čechami, včetně dodatečného odělení Vitorazska, k němuž došlo před devadesáti lety, poškozuje i v současnosti starý dolnorakouský region Waldviertel (Podlesí). Uvádí to historička Andrea Komlosy.
Například rozdělením Gmündu ztratil Waldviertel velké nádraží a železniční dílny, čímž teoreticky přišel asi o 900 pracovních míst. Na rozdělení města však doplatila i česká část, Český Cmunt (později přejmenovaný na České Velenice), který byl náhle bez kostela a hřbitova, bez vody a elektřiny.
Historička potvrdila, že u svých příbuzných poblíž Gmündu v roce 1907 pobýval mladý Adolf Hitler. Tehdy to ještě zdaleka nebyl politik, rovněž se nedá předpokládat, že by vesnické prostředí, v němž se zotavoval po nemoci, by ho nějak zformovalo pro politiku. Čtyři členové rodiny, u které Hitler pobýval a která s ním od roku 1907 už žádné kontakty neudržovala, po roce 1945 byli sovětskou armádou odvlečeni do sovětského gulagu, kde během dlouhého věznění všichni zemřeli. Další příslušník rodiny, který jako příslušník SS byl zatčern na frontě, přežil a vrátil se do Rakouska v roce 1955. Čtyři členy této rodiny, kteří v sibiřských kriminálech zahynuli, Rusové v roce 1997 rehabilitovali.
Oblast Waldviertel nebyla nikdy mimořádně hospodářsky vyspělá. Za dob „železné opony“, se Rakušané domnívali, že příčinou zaostávání za vnitrozemskými rakouskými kraji je právě uzamčená státní hranice na severu. O životě lidí v socialistickém Československu Dolnorakušané věděli přibližně jen to, že je tam bída. Pod pojmem bída si představovali situaci, která u nich byla v letech 1945 až 1955, kdy Dolní Rakousy byly okupační zónou sovětské armády. To bylo kruté období státu poraženého ve válce, období vysoké nezaměstnanosti a nedostatku potravin. Proto po pádu železné opony byli překvapeni mnohokrát, nejvíce plnou českou zaměstnaností, sociálními výhodami zemědělců, venkovním nepořádkem na komunikacích a v obcích a chudým automobilovým parkem.
Čas ukázal, že z hlediska celkového rozvoje oblasti Waldviertl a okresu Gmünd otevření hranic Rakušanům nepřineslo prakticky nic, naopak se zmenšila podpora oblasti ze strany země i státu. Jako příklad historička Komlosy uvádí chování rakouských státních drah ÖBB. Zatímco v době železné opony, kdy bylo cestování přes hranici těžko překonatelným problémem, provozovaly přes Gmünd mezistátní rychlíkovou dopravu, ale v době, kdy je možné cestovat bez problémů, tak ji zrušily. Prakticky jediným úspěšným projektem, který vznikl za podpory státu a vytvořil nová pracovní místa, jsou lázně (Felsen-Bad) v Gmündu. Hospodářský park na obou stranách státní hranice nemá na zaměstnanost praktický vliv.
Marné bylo očekávání rakouských obchodníků, že po otevření hranic se Češi vrhnou do rakouských obchodů (když už je navštívili, tak aby něco ukradli). Češi prostě měli málo peněz, a relativně ještě méně jich mají i po 20 letech. Navíc v Českých Velenicích vzniklo vietnamské shoppingcentrum superlevného zboží, což byla smrtelná rána pro mnoho malých rakouských obchodů, neboť přitáhlo nízkopříjmové venkovské obyvatelstvo a penzisty z celého Waldviertlu.
Historička Komlosy je skeptická v otázce hospodářského rozvoje oblasti Waldviertel. Tato oblast, i vedlejší jihočeské příhraničí, byla už v 19. století nevyčerpatelnou zásobárnou levných pracovních sil pro vídeňské firmy, které žárlivě střežily své zájmy a bránily vzniku nových průmyslových závodů mimo velká města. Změna se očekávat nedá ani v současnosti. Možnosti Waldviertlu jsou jen v menších průmyslových a obchodních firmách, v zemědělství a venkovské turistice.
Například rozdělením Gmündu ztratil Waldviertel velké nádraží a železniční dílny, čímž teoreticky přišel asi o 900 pracovních míst. Na rozdělení města však doplatila i česká část, Český Cmunt (později přejmenovaný na České Velenice), který byl náhle bez kostela a hřbitova, bez vody a elektřiny.
Historička potvrdila, že u svých příbuzných poblíž Gmündu v roce 1907 pobýval mladý Adolf Hitler. Tehdy to ještě zdaleka nebyl politik, rovněž se nedá předpokládat, že by vesnické prostředí, v němž se zotavoval po nemoci, by ho nějak zformovalo pro politiku. Čtyři členové rodiny, u které Hitler pobýval a která s ním od roku 1907 už žádné kontakty neudržovala, po roce 1945 byli sovětskou armádou odvlečeni do sovětského gulagu, kde během dlouhého věznění všichni zemřeli. Další příslušník rodiny, který jako příslušník SS byl zatčern na frontě, přežil a vrátil se do Rakouska v roce 1955. Čtyři členy této rodiny, kteří v sibiřských kriminálech zahynuli, Rusové v roce 1997 rehabilitovali.
Oblast Waldviertel nebyla nikdy mimořádně hospodářsky vyspělá. Za dob „železné opony“, se Rakušané domnívali, že příčinou zaostávání za vnitrozemskými rakouskými kraji je právě uzamčená státní hranice na severu. O životě lidí v socialistickém Československu Dolnorakušané věděli přibližně jen to, že je tam bída. Pod pojmem bída si představovali situaci, která u nich byla v letech 1945 až 1955, kdy Dolní Rakousy byly okupační zónou sovětské armády. To bylo kruté období státu poraženého ve válce, období vysoké nezaměstnanosti a nedostatku potravin. Proto po pádu železné opony byli překvapeni mnohokrát, nejvíce plnou českou zaměstnaností, sociálními výhodami zemědělců, venkovním nepořádkem na komunikacích a v obcích a chudým automobilovým parkem.
Čas ukázal, že z hlediska celkového rozvoje oblasti Waldviertl a okresu Gmünd otevření hranic Rakušanům nepřineslo prakticky nic, naopak se zmenšila podpora oblasti ze strany země i státu. Jako příklad historička Komlosy uvádí chování rakouských státních drah ÖBB. Zatímco v době železné opony, kdy bylo cestování přes hranici těžko překonatelným problémem, provozovaly přes Gmünd mezistátní rychlíkovou dopravu, ale v době, kdy je možné cestovat bez problémů, tak ji zrušily. Prakticky jediným úspěšným projektem, který vznikl za podpory státu a vytvořil nová pracovní místa, jsou lázně (Felsen-Bad) v Gmündu. Hospodářský park na obou stranách státní hranice nemá na zaměstnanost praktický vliv.
Marné bylo očekávání rakouských obchodníků, že po otevření hranic se Češi vrhnou do rakouských obchodů (když už je navštívili, tak aby něco ukradli). Češi prostě měli málo peněz, a relativně ještě méně jich mají i po 20 letech. Navíc v Českých Velenicích vzniklo vietnamské shoppingcentrum superlevného zboží, což byla smrtelná rána pro mnoho malých rakouských obchodů, neboť přitáhlo nízkopříjmové venkovské obyvatelstvo a penzisty z celého Waldviertlu.
Historička Komlosy je skeptická v otázce hospodářského rozvoje oblasti Waldviertel. Tato oblast, i vedlejší jihočeské příhraničí, byla už v 19. století nevyčerpatelnou zásobárnou levných pracovních sil pro vídeňské firmy, které žárlivě střežily své zájmy a bránily vzniku nových průmyslových závodů mimo velká města. Změna se očekávat nedá ani v současnosti. Možnosti Waldviertlu jsou jen v menších průmyslových a obchodních firmách, v zemědělství a venkovské turistice.
Žádné komentáře:
Okomentovat