V minulosti jsme se stále dozvídali, v tisku, rozhlase, televizi, že žijeme v nejlepší demokratické společnosti, jaká kdy na Zemi byla. Za to se od nás vyžadovala vděčnost, loajalita. Takové soužití s vládou respektovala drtivá většina obyvatel. To byla asi jediná jistota tehdejší doby, nikoli nějaké sociální výhody, jak dnes prohlašují dvacetiletí pamětníci.
Byly ovšem výjimky, našlo se pár provokatérů, kteří toužili podílet se na moci, přestože k tomu neměli kádrové předpoklady. Byli to materiálně zajištění lidé, kteří stáli neskutečně daleko od běžných občanů každodenně tvrdě pracujících za směšnou mzdu. Byla to samozřejmě doba určitým způsobem nemocná, hlavními nemocemi asi nebyly nesvoboda slova nebo ekonomika, jak se vytrvale tvrdí.
Dnes, dvacet let po velké Změně, se chandra vrací a znovu na nás doléhá jako dekl. Tentokrát ale není pod deklem mrtvé ticho. Svoboda slova, ta rádoby nejdůležitější ze všech svobod, nám sice zůstává, ale mění se v nepříjemnou zátěž. Média zpívají písně těch, kdo je vlastní. Internet sbližuje svět, funguje jako svědek i prostředník, je to rychlý způsob zpravodajství a komunikace, ale také nejrychlejší prostředek k šíření demagogií.
Přitom právě internet by mohl občanskou neposlušnost (čti nespokojenost) i neslušnost vyvést z bludiště vzteklých názorů na cestu prosperity, práva a morálky. Ty by pak mohly vyvolat další velkou Změnu. Například ke skutečné demokracii. Protože to, co dnes máme, je jen její další skelet, forma bez obsahu. Nějaký způsob demokracie sice byl před dvaceti lety nastolen, ale mluví se o ní jakoby to byl vrchol toho, co může člověk dosáhnou. Skutečná demokracie není nic jiného než soustavný proces kultivace společenského prostředí. Bible tvrdí, že na počátku bylo Slovo, …idea.
Jakou společnou ideu dnes máme, kromě demokracie peněz? Zase se nám vláda snaží namluvit, že žijeme v nejlepší době. Za tuto demokracii politici opět od občanů vyžadují vděčnost, loajalitu, a nejen ve velební místnosti. Ekonomická nouze je velký strašák v rukou kandidátů. Ale vyhrožovat chudobou lidem, kteří už v ní žijí? Třeba na billboardech, z nichž každý stojí víc než je roční příjem průměrného důchodce? To vypadá jako naprostá devalvace mravnosti, jako nemoc demokracie. (Jiří Krž, 12.5.2010)
Byly ovšem výjimky, našlo se pár provokatérů, kteří toužili podílet se na moci, přestože k tomu neměli kádrové předpoklady. Byli to materiálně zajištění lidé, kteří stáli neskutečně daleko od běžných občanů každodenně tvrdě pracujících za směšnou mzdu. Byla to samozřejmě doba určitým způsobem nemocná, hlavními nemocemi asi nebyly nesvoboda slova nebo ekonomika, jak se vytrvale tvrdí.
Dnes, dvacet let po velké Změně, se chandra vrací a znovu na nás doléhá jako dekl. Tentokrát ale není pod deklem mrtvé ticho. Svoboda slova, ta rádoby nejdůležitější ze všech svobod, nám sice zůstává, ale mění se v nepříjemnou zátěž. Média zpívají písně těch, kdo je vlastní. Internet sbližuje svět, funguje jako svědek i prostředník, je to rychlý způsob zpravodajství a komunikace, ale také nejrychlejší prostředek k šíření demagogií.
Přitom právě internet by mohl občanskou neposlušnost (čti nespokojenost) i neslušnost vyvést z bludiště vzteklých názorů na cestu prosperity, práva a morálky. Ty by pak mohly vyvolat další velkou Změnu. Například ke skutečné demokracii. Protože to, co dnes máme, je jen její další skelet, forma bez obsahu. Nějaký způsob demokracie sice byl před dvaceti lety nastolen, ale mluví se o ní jakoby to byl vrchol toho, co může člověk dosáhnou. Skutečná demokracie není nic jiného než soustavný proces kultivace společenského prostředí. Bible tvrdí, že na počátku bylo Slovo, …idea.
Jakou společnou ideu dnes máme, kromě demokracie peněz? Zase se nám vláda snaží namluvit, že žijeme v nejlepší době. Za tuto demokracii politici opět od občanů vyžadují vděčnost, loajalitu, a nejen ve velební místnosti. Ekonomická nouze je velký strašák v rukou kandidátů. Ale vyhrožovat chudobou lidem, kteří už v ní žijí? Třeba na billboardech, z nichž každý stojí víc než je roční příjem průměrného důchodce? To vypadá jako naprostá devalvace mravnosti, jako nemoc demokracie. (Jiří Krž, 12.5.2010)
Chudobou je v Česku ohroženo osmnáct procent všech dětí. Přitom v rodinách nezaměstnaných a neúplných domácností, kde chybí otec či matka, se podíl takto ohrožených dětí pohybuje mezi 43 až 50 procenty. Vyplývá to ze studie Příjmová chudoba a materiální deprivace dětí v České republice, kterou vypracoval Výzkumný ústav práce a sociálních věcí. "Chudoba v českých podmínkách neznamená hlad, nebo že by se děti v otrhaných šatech třásly chladem. Mají ale ztížený přístup ke vzdělání, k počítačům, ztíženou možnost absolvovat dobré školy, využívat zájmové kroužky, rozvíjet svůj intelekt, smysluplně trávit svůj čas, jezdit s rodiči na dovolenou či se spolužáky do škol v přírodě," uvedla analytička Martina Hronová. Dodáváme, že ruku v ruce k tomu jde školní šikana a ekonomický rasismus - kdo nemá značkové oblečení či model telefonu zrovna "in", je out...
OdpovědětVymazatIdeou Masarykovou bylo: Nebát se a nekrást.
OdpovědětVymazatNová vyhlášená idea je:
Neumím rozeznat špinavé peníze:
přeloženo: Nebát se a krást!